Elefantentreffen 2009 

Účast:

Kamil DRZ400SM

Chary Varadero XL 1000V

Nevím, jak bych začal popisovat zážitek z letošního srazu otužilců, ale začneme třeba, jak jsme plánovali.

Jako se vždycky o něčem mluví u piva v hospůdce, tak se dostalo i na letošní Elefantentreffen a nemuselo se to ani nijak velice probírat. Když jsem řekl, že už třetí rok o srazu mluvím a ještě jsem se tam nedostal, pronesl jsem, že bych letos prostě jel. Jako jediný se okamžitě přidal Kamil (DRZ 400SM) a bez jakéhokoliv komentáře prohlásil, že zkrátka jede, což se nedalo říci o ostatních. No tedy dobrá, ale než se dostalo vůbec na vlastní odjezd, musela proběhnout údržba a přezutí na drapáky na Kamilově motardu, nákup potravin, rumu a hlavně vína, ze kterého manželka udělala doma vynikající svařáček doplněný řízky a karbanátky.

Jídlo máme, pitivo taktéž, stroječky v „lati“, tak nezbývá než vyrazit na „zkušenou“ do Bavorského lesa. Odjíždíme z benzinové pumpy ze Zlivi třicet minut po poledni, nemáme na spěch, protože to máme necelých stodvacet kilometrů. Tím se není ale třeba chlubit, protože je „kvantum“ motorkářů, kteří to mají jak dál, tak i zatraceně dál. Jedeme, nebo jak by řekl Kamil, „sypeme“ přes Prachatice směr hr. přechod Strážné se zastávkou ve Volarech na doplnění teplých tekutin a u Kamila ještě jedné mikiny. Cestou sem ale potkáváme dva kluky na babetách, kteří mají jakýsi defekt. Stavím a ptám se, jestli nepotřebují pomoct. Kluci „zmrzle“ odpovídají, že jim prasknul zadní plášť, ale že to je v pohodě a izolačkou omotávajíc zadní prasklou gumu pronáší - „Kluci v poho sejdeme se tam.“. Celou dobu jedeme po rozsolené silnici, jen před Lenorou se v lese setkáváme s ledovými zmrazky. Při příjezdu na hlavní tah na Strážné už potkáváme motorkáře a né právě malý počet. Vyjedeme z křižovatky a Kamil mě asi tak kilometr pronásleduje po zadním kole. Byla mu zima, tak potřeboval trochu adrenalinu, no.

Těsně před hranicemi zastavujeme na čerpací stanici, aby Kamil dotankoval a hnedle se seznamujeme s klukama, co „valí“ z Prahy na skůtrech, a zjišťujeme, že několik z nich jede už podesáté. V tom ale přijíždí další parta na malých dirtech, jedné Gorile za doprovodu Transalpa. Hlásí se ke mně jeden z nich, je to Matěj, kterého už znám z cestovatelského webu motoreport a posléze zjišťuji, že jeho kolegou je šéfredaktor z motorkari.cz Filip. Chvilku klábosíme a zjišťujeme, že kluci taky jedou poprvé, tak že se budeme doplňovat. Za jízdy držíme tempo s dirty a docela to jde, protože dirt „valí“ přes osmdesát. Nejvíce co mě ale pobavilo, byla né tak velká GPS na řidítkách už vůbec né velkého dirta Matěje, kterou posléze zaměnil za kameru a natáčel příjezd k bráně elefantího srazu.

Kupujeme vstupenky a vjíždíme do areálu srazu. Je to tu hlava na hlavě a kluci mě s Kamilem vedou do levé půlky areálu, kde je roztátý svah a ani špetka sněhu. Povyjíždíme výš, kde je už jakási ledovka na cestičce a kluci nachází místo. Nejni ale pro nás všechny, tak se domlouváme, že to projdeme pěšky. Souhlasím, ale abych nevadil v kopci na cestě jiným bikerům, musím popojet ještě výš. Nu co myslíte, ustlal jsem si na ledu. Jooooo ale ani ne tak ustlal, jako vystoupil z Varana a tím pobavil pár lidiček. Hnedle ale u mne byli nějací němečtí chalani a Varana postavili zpět na kolečka. Vzdávám hluboký dík, nasedám a vyjíždím nahoru, kde parkuji a mažu se s Kamilem porozhlédnout po plácku na stan.

Nenacházíme nic a tak se s Matějem a Filipem domlouváme, že se pokusíme dojet na druhou stranu kempu, která je zasněžená a je tam očividně méně stanů. Matěj na dirtu jede první, za ním Kamil na motardu a za nima já s trolejbusem na drapácích. Přijíždíme na druhý svah a při sjezdu dolů po zledovatělém uježděném sněhovém povrchu si jen tak počítám, za kolik měsíců bude jaro, abych věděl, kdy odtud s Varaderem vyjedu.  „Zbruslení“ dolů se povedlo, parkujeme a Matěj se vrací pro zbytek jejich výpravy. Nic s Kamilem nehrotíme, sundáme moje i jeho věci z Varana, páč zrovna taky slouží jako Praga V3S , hnípneme na „bágly“ na zem a zvolna se snažíme zorientovat v téhle atmosféře.

Kluci mezitím dovalili, začali rozbalovat stany v tom velkém svahu a chystat se na procházku kempem. My jsme zatím vytáhli svařák, začali ho ohřívat a procházku si nechali na pozdnější hodinu. Mezitím, co jsme si hověli, se setmělo a začalo to tu vypadat jako na frontě za druhé světové. Proč? Protože v pětivteřinových intervalech lítaly rachejtle, dělobuchy, vojenské světlice s padáčky, které přistávaly mezi stany, a to vše doplňované houkáním z požární sirény. Čím se ale přibližovala půlnoc a se stupňujícíma se promilema v krvi cizinců se „bordel“ zvětšoval až k tomu, že po sobě rachejtle stříleli, takže tady musel bejt jeden neustále ve střehu. Po návratu kluků z procházky, kteří „dovalili“ dřevo s pozlacenou kůrou (5 Eur balíček), začínáme rozdělávat oheň. Po úspěšném zápálení se opékají klobásy, já vytahuji karbanátky a řízky, popíjíme svařáček a hlavně koluje slivovice a whiska v placaticích. Při úbytku dřeva usuzujeme s Kamilem, že by jsme měli taky jít koupit balík a tak vyrážíme. „Vyplázneme“ 5 éček a ve dvou balík neseme, když v tom Kamilovi podjely „pastelky“. Ale neupadl a ustál to. Směju se a říkám mu - „Kam jdeš vole?“, nu a hnedle jak jsem to řekl, podjely hnáty mě a hodil jsem exluzivní záda. Kamil samozřejmě mrtvej smíchy (škodolibec jeden, co?). :-))

Potom, co jsme donesli dřevo, jdeme „občíhnout“ celý areál. Všude je spousta kouře z nepočitatelného množství ohňů a rachotu z pyrotechniky. Potkáváme pár Čechů, kteří nám ihned nabízejí domácí slívku na zahřátí a i jedno další Varadero s českou SPZ. Majitelem je dvojice lidí, se kterou jsem si povídal na podzimním Varadero srazu v Novém Dvoře právě o tom, že jezdí na Elefantentreffen. Po návratu ohřívám další svařák a čaj s rumem, klábosíme, popíjíme a bavíme se pozorováním opilých cizinců na tříkolkách, co se snaží upoutat pozornost svými výjezdy do krpálu. Asi tak po půlnoci zalézáme do spacáků pod širákem.

Usínání bylo docela zajímavé. Kamil usnul s cigárem a za minutku se vzbudil a ukrutně rychle hledal „vajgla“. Když jsem už zabíral já, Italové si vzpomněli, že jim zbyly ještě nějaké salvy, tak je odpálily, ale i přesto jsme usnuly. Pokračování to mělo ale později, kdy někde okolo třetí v noci Kamilovi spadla čepice a jak jí nemohl najít (dával to tak silně najevo), že mě tím vzbudil a chvíli jsem se tím opravdu bavil. Je to divný, ale „vychrupovali“ jsme si do deváté hodiny ranní. Když jsem ve spacáku procitnul a pohnul jsem se, hned se od někoho ozvalo - „hele oni žijou“:o)) Nicméně noc jsme tedy přežili a celkem nám bylo i teplo. Na to, že bylo v noci -7°C celkem dobrý,ne?

Ranní vstávání nedělá nikomu dobře, natož mě, a tak jsme si ihned ohřáli každej poslední malinkej hrnek svařáčku na procitnutí, posnídali jsme tatranku, pobalili věci a šli na průzkum kempu a prohlídku všemožných „samodoma“ postavených hezkých Elefantích samohybů. Po návratu už měly pobalené věci i Matěj s Filipem a jejich kamarádi. Taktéž se rozhodli, že už pojedou v sobotu domů. Pro sobotní návrat jsme s Kamilem rozhodli proto, že tu vlastně nebyl žádný program a abych se válel celý den na svahu a popíjel studený pívo jako většina lidí, mě moc netáhlo. Nicméně jsme si to hezky užili. Doladili jsme věci na motorky a začala dizkuze o tom, kdo pojede do svahu první, kdo koho bude tlačit a podobně.

První se vydalo tzv. Prase skůtr od ČZ. Ten stoupal vzhůru sice za asistence tlačitelů, ale jel jako „Štraus“. Další přišla na řadu Jawička se sajdou. Chudinka nejela a tak se nechala vytlačit až nahoru. Má taky recht, přeci se nebude handrkovat do ledovýho krpálu ve svým věku, že? Další se dostal na řadu Kamil a jeho motard. Toho museli chlapi taky tlačit a to docela dost. Když jsem to viděl, bylo mi jasný, že s tím mým autobusem jsem tu do jara. Kamil nahoře odstavil motarda a valil za mnou dolů, aby mi pomohl. Po cestě chtěl někomu pomoct tlačit, ale ten dotyčnej mu řekl - „to je dobrý ty se šetři na Varadero.“.

Přišla řada na mě. Měl jsem z toho strach, ale za asistence Filipa a jeho kamaráda to docela ušlo a já se s mazlem vyškrábal nahoru, kde jsem opět exceloval výsadkem z Varana. Opět se ukázalo, že bikeři drží spolu, páč než jsem se zorientoval, byl Varouš zase na kolečkách díky třem Italům. Já tedy nasedám a vyjíždíme z kempu. Kluci na dirtech to měli snadnější, protože sedli a do krpálu prostě jeli a kdyby nejeli, tak to vzali do podpaždí a vynesli.

Rovnou jsme valili domů, pokukovalo na nás asi pět kilometrů slunko, ale to se sakra rychle změnilo a začalo sněžit. Místy se to drželo na silnici, ale jinak bylo mokro, až na Libínské sedlo, kde to přimrzalo. Dali jsme ve Volarech zastávku na pumpě za účelem pochutnání si na kávě, ale nezadařilo se. „Pumpakafé“ stálo za prd a tak jsme si poopravili chuť až u Kamila v garáži velkým turkem.

Akce to byla výborná. Stálo za to, se tam podívat. Příští rok nad tím budeme přemýšlet, ale chce to partičku a né tam jet sami.

Díky Filipovi, Matějovi a jejich kamarádům za společnost u jejich ohně :-))

Fotogalerie: