KORSICA TOUR 2008

Účastníci ostrovní tour:

Pavel Charypar (Chary) – Varadero XL 1000V – 99´

David Bezpalec (Bezprst) – BMW 1150 – 99ˇ

Jiří Novotný (Novotňák) - Alena Novotná (Alík)  a jejich BMW R 1200 GS Adventure

Proč jsme se rozhodli navštívit Korsický ostrov, mělo hnedle několik důvodů, kterými ostatně musím začít.

Někdy od poloviny zimy 08 si tak básníme, že by jsme mohli uskutečnit výpravu na Kavkaz a zblízka se podívat na nejvyšší horu Velkého Kavkazu Elbrus (5642). Jenže ono se to tak básní u píva, ale skutečnost je úplně jiná. Jak jsem postupně zjišťoval podrobnosti nutné k výpravě, začaly mne více a více udivovat různá povolení a jiné nezbytné ruské důležité dokumenty, jako například: vízum, povinnost se hlásit na policejních stanicích, povolení k vjezdu do pohraničí (páč hřeben Kavkazu je celý v pohraničí) a neposledně povolení k vjezdu do základního tábora samotného Elbrusu, které dostat vůbec nemusíte a to vše samozřejmě pronásledují úplatky, rusky vyplňované formuláře a problémy s policií.

Po dlouhé promluvě s mým známým horolezcem, který již na Elbrusu byl čtyřikrát, jsem usoudil, že sem se opravdu nedá jen tak vyrazit, jak jsme zvyklí, ono totiž Rusko prý je všude docela v klidu, zrovna až na ten Kavkaz a to se i potvrdilo, když zrovna v den, kdy se měla výprava uskutečnit, se to tam začalo mlátit s Gruzií. Takže při představě, že by jsme měli vyřízená všechna povolení za nemálo peněz, se mi orosilo čelíčko. No nic, Rusko padlo a tak jsme si řekli, že si dáme něco méně zajímavého a i s odpočinkem a jelikož jsem viděl u švagrové čerstvé fotky z Korsiky, byla to právě ona (Korsika) která vyhrála konkurz, takže jsme pobalili, naplánoval jsem trasu a hurá do sedel.

Vyrážíme po práci směr rakouský Linz na dálnici, kde ostatně začíná dost festovně cedit, oblékáme nepromoky, já můj standartní osvědčený, David, Jirka a Alena navlékají cosi žlutého z motoshopu za osm euro. Dostávají ode mne notné dávky smíchu a říkám jim, že to z nich po třista kilometrech ulítne (vlastní zkušenost z motodovolené 2006). Takže po chvilce obdivování nových nepromoků se vydáváme dál směr Innsbruck. Stále cedí jako z konve, což mě nijak moc nevadí, ale z ostatními je to už horší, protože například David na sobě po 130 kilometrech má už jen jakési torzo z nepromoku a je úplně bez rukávů a Jirka ho po chvíli následuje. Stavíme natankovat, ale jelikož je asi desátá večerní, volíme po natankování první sjezd z dálnice kdesi kousek před Innsbruckem a na konci malé vesničky u nějaké továrničky rozbalujeme stany na skoroprázdném parkovišti pro kamiony, kde jsme upozorněni nějakým ušmudlaným rakouským kamioňákem, že je to soukromý pozemek a že tu bivakovat nemůžeme. Prostě typicky rakousko-hamounský chování. Když ale ''tírárista'' zjistil, že ho trochu ignorujeme, dal pokoj a my vklidu ulehli na kutě.

Ráno se probouzíme někde okolo sedmé hodiny, kupodivu neprší, ale obloha je vyloženě „nabitá“ vodou. Balíme mokré stany, ani nesnídáme a valíme dál směr Brenner, který jsme kvůli zbytečnému poplatku chtěli jako vždy objet, ale ejhle čučel jsem někam jinam či co a zapoměl jsem před platidly sjet, tak jsme si každej zaplatili holt deset „éček“ no. Těsně za Brennerem odbočujeme na S.Leonardo a Merano, tuto trasu opravdu doporučuji, je „nabitá“ serpentinami, krásnými výhledy a průsmykem o 2094 metrech. I když jsme ale tudy už s Davidem jednou jeli, i přesto jsme si to užívali a zároveň se těšili na ještě větší přírodní „pecku“, která nás čekala a jmenovala se Paso de Stelvio. No jo, se řekne Paso de Stelvio, ale to jsme se tam ještě museli probojovat po nacpaných silničkách směrem z Merana na Spondignu, kde jsme odbočili vlevo na Prato a začali jsme stoupat k nebesům ke slavnému Stelviu.Nedalo se stoupat v kuse, páč samozřejmě musela být svačinpausa s výhledem na ledoveček a stálé foto zastávky, protože posledních pár kilometrů ke slavnému vrcholu vypadali opravdu jako cesta do nebe!!

Paso de Stelvio je 2797 m.n.m a můžu říct, že ty vysoké metry se nelíbily jenom Varaderu, páč bylo takési jaksi „déchavičné“ na tém řídkém vzdoušku (hold karburátor no). Druhou věc, kterou nechápu, jak Italové mohli pojmenovat tak ošklivé enduro od Guzziny Stelviem??? Tak nic no, po obrovské „kochačce“ sjíždíme dolů do Bormia a jelikož máme plán přespat u jezera Lago di Garda, dáváme si na čas. Tento úsek nebyl nijak moc zajímavý, až na totálně začouzený, neodvětrávaný tunel u Riva d. Garda. Přijíždíme k jezeru Lago di Garda a „nocležnictví“ vyhledáváme v hezkém kempíku městečka Torbole. Jezero je známé jako serfařský ráj, takže jsme tu jako motorkáři vynikali, nicméně kempík byl za deset euro moc hezkej, čisté spršky i záchodky a i pivko tu měli docela ucházející, což ocenil hlavně Jirka :-)

Ráno vyskakujeme ze stanů, posbíráme usušené a vyprané věci, dáváme očistu a „mydlíme“dál podél břehu jezera na Veronu. Po cestě nám ještě Jirka a Alík ukazují skvělou pizzerii, kam se naučili chodit, když tuhle oblast „okupovali“ v zimě s lyžařským náčiním, a kde údajně měli mít skvěěěělou pizzu. Jo jo, možná tu měli skvělou pizzu, ale my ji neochutnali, protože otevřeno sice bylo od desáté dopolední, ale pizza se „kuchtila“ až od pravého poledne, takže jsme se poctili kávičkou, nealko pivkem a mazali dál. Protože jsme se ale rozhodli, že se ještě dnes podíváme do města Pisa na nakloněnou věž a jelikož valíme po takzvaných „bundeskách“, máme to cca něco kolem tříset kilometrů z Verony a provoz hlavně u jezera je až otravně pomalý, takže „upalujeme“ šnečí rychlostí. Po vymotání z Verony jedeme směr Isola d. Scala, Modena, Maranelo do Pavulo nel Frignano, kde začíná zase zajímavá krajina, serpentiny a lyžařská centra jako Pieve Pelago a známé Albetone. Zde se opět kocháme různými výhledy a panoramaty. Po kochání si ale dáváme docela svižnou jízdu, protože přece chceme stihnout tu „křivou“ věž. Při příjezdu do slavného města Pisa chvilku tápeme po centru než „slavnokřivou“ věž najdeme. Ve finále se tak daří díky Davidovo gps. A jsme u ní, ba dokonce jsme tak drzí (díky nacpaným parkovištím), že motorky stavíme na chodník, jako u nás doma.

Hnedle při příchodu do areálu věže jme docela ohromeni tím, jak tu mají přeplácaný stánky těmi jejich cetkami a otravujícími černochy s různorodým a kýčovitým zbožím. Nicméně prohlídka se nám líbila, fotky se povedly a věž sklidila náš obdiv za to, jak opravdu křivě čučí na svět. Jak jsem už psal o těch černoších, tak jsem měl tu čest, aby mi jeden z nich nabídl při odchodu nějaké „šmunkovní“ brýle. Hnedle jsem se ho zeptal na to, jestli jsou to originál brýle Ray Ban a bylo mi okamžitě odpovězeno, že samozřejmě, takže jsme se ukrutně pobavili, ale to byl ještě slabej odvar toho, že když přišel jiný černoch nabízejíc nějaké šátky a pásky k Davidovi, David se ho zeptal česky, jestli je to zboží kradený, černoch mu odpověděl (víceméně zopakoval) anglickočesky „yéééz kradený“. Po prohlídce se slzami v očích smíchy sedáme do sedel „miláčků“ a jedeme hledati kempík někam před město Livorno. Po chvíli ježdění se zadařilo a našli jsme hezký písčitý kemp v Tirrenii, „vypakovali“ jsme se, dobře se v pizerii najedli a hurá na kutě.

Ráno proběhne očista, praní a jelikož máme volný den, ve kterém je hlavní úkol koupit lístky na Korsický trajekt, tak se nikam neženeme. Po klidné snídani se vydáváme do přístavu Livorna a kupujeme lístky na trajekt Korsica Ferries. Trajekt nám ale odplouvá až v 18.30h, takže se kousek vracíme k Tirrenii a je spousta času na koupačku (ve zkaleném italském moři) , opalování a vysedávání v plážovém baru. Podvečerní nalodění proběhlo vpořádku, trajekt vyplul bez problémů a se západem slunce si všichni na palubě vychutnáváme pivko, klábosíme o Korsice a o tom, co nás na ní vůbec asi čeká. Alík důkladně studuje korsického průvodce, aby nám pak hezky o všem povyprávěla a my to nemuseli číst. To, že ale nalodění trvalo docela dlouho a my z přístavu vypluli někde okolo půl osmé večerní, se samozřejmě promítlo na čase doplutí do korsické Bastie. Dorazili jsme před půlnocí a hnedle po vyjetí z lodi začalo hledání nějakého venkovního noclehu severním směrem Korsiky. Chvíli jsme nic nemohli najít, protože jsme jeli po samém útesu až jsme sebou vyloženě na drzo „flákli“ na šotolinovém parkovišti a díky únavě jsme ani neřešili, že je to parkoviště patřící k nějakému apartmánu.

První noc na ostrově proběhla dobře, až na nějakého opilého „mistra“ Korsiky, který nutně musel s nějakým starým povozem „gumovat“ asi dvacet minut na silnici za našimi hlavami, (asi měl dosti upito). Nenecháme se tím vytočit, otáčíme se na druhý bok a jeho mistrovské výlevy bereme jako zpestření noci. Ráno jsme vstávali v údivu z krásných útesů a čisté průzračné vody. Hnedle balíme a ztrácíme se ze šotolinového parkoviště severnějším směrem do městečka Macinaggio na velkou snídani, kterou si dopřáváme v místním krámku s velice nepříjemným majitelem, dokupujeme zásoby a směle pokračujeme na nejsevernější výběžek korsiky Cap Corse, s vesničkou Tollare a přístavečkem Port de Century, za kterým si dopřáváme první korsickou koupel a potápění mezi malými skalami, vaříme kávu a s blaženým pocitem ji vychutnáváme. Druhá koupel po kávě byla už horší v tom, že já jsem si natloukl holenní kost a David si rozříznul palec na noze, ale jelikož máme sebou Alíka a ta je staniční sestrou, tak nemáme obavy z nedostatku léčiv i lékařské péče.

Po ošetření našich „bolístek“ se díky velikému vedru slékáme z moto hadrů a volíme rifle a tílko. Páč Korsika (hlavně západní pobřeží a středohoří) je samá téměř pravoúhlá zatáčka každých pár desítek metrů, nedá se tu vlastně jet ani nijak rychle, volíme tedy „kochací“ pomalou jízdu do městečka Pino, kde v místním krámku proběhne sváča a pivko z plechu. Jízda z vesničky Pino stále podél pobřeží na St. Florent byla moc zajímavá. Jsou tu samé krásné útesy a opravdu jedna zatáčka za druhou, takže jsme si to opravdu náležitě užívali a i jsme se zajeli juknout na tzv. Černé pláže, které Alík „vykoumala“ v průvodci. Černé pláže se jim (podle průvodce) říká proto, že jsou lávového původu a oblázkovo - pískový povrch téměř prázdných pláží je opravdu šedočerný. Díky Jirkovi, kterému nedalo si se svým GS pláž na „vlastní gumy“ vykoušet, jsme tu zapadli ve finále všichni, takže to na pláži chvilinku vypadalo jako v pohádce o tahání řepy. Po vzájemném vyproštění motorek Jiřík za našich rad „vem za to“ exceluje ještě jednou a to tím, že i s Alíkem bere na pláži „hrubě“ za plyn svého Advenčra, tím se ihned stává plážovým stuntriderem a část pláže přejíždí po zadním ve svíci, což je mu po dalších pár kilometrů razantně vysvětlováno od Alíka :-)

V odpoledních hodinách dojíždíme za město Calvi do zálivu G. De la Revellata, kde opravdu usuzujeme, že to je náš dnešní nocleh. I přes ceduli všech možných zákazů, parkujeme motorky hned u vody a nenápadně se koupeme do podvečera, kdy místní a turisté pomalu a jistě odcházejí. Jelikož Alík navařila s sebou doma dvě sklenice číny, dokoupili jsme rýži a pak už se směle pustila s Davidem do vaření. My s Jirkou jsme zatím měli za úkol prozkoumat nedaleký plážový kiosek. Po návratu z kiosku nám hnedle Alík s Davidem vyprávějí, jak jim nějaká stará babča ukrutně vynadala za hořící vařič a že čekala, než David vařič rozebere. Po rozebrání vařiče se prý spokojeně usmála a zmizela v nedalekém baráčku. Co teď?? říkáme si, přece nebudeme hlady a tak, pokoušíme osud ještě jednou a v klidu si jídlo za obrovským kamenem u vody ohříváme a následovně si na číně s rýží moc pochutnáváme. Když jsme dojedli a akorát myli po sobě nádobí, opět se objevila babča, zkoukla situaci, jestli něco nevaříme a když zjistila, že ne, tak opět s úsměvem odešla. Babce se nedivím,že si to tu hlídá, protože je tu všude ukrutné sucho a samé suché křoví, takže by stačila opravdu nějaká nedbalost a malér je hned na světě. Proto my jsme vařili na písku u vody a vždy jsme opatrní! Dokonce jsou tu při bouřkách v pohotovosti i hasičcské týmy, které potkáte opravdu všude.

Druhý den se u snídaně rozhodujeme, že se taky podíváme trochu do vnitrozemí a tak ve městě Porto zahybáme na vesničku Ota, za kterou nacházíme v jakési rokli nádherné průzračné jezírko, nad kterým se tyčí překrásný kamenný klenutý most pro pěší. Probíhá svlažení, drobná hygiena ve sladké vodě a opět hurá do sedel směrem Évisa, Cristinacce, průsmyk Col de Sevi (1101) do města Vico, za kterým začínáme stoupat po uzoučkých polorozbitých cestách přes Murzo do Azany. Tady je krajina opravdu uchvacující svými poloporostlými skalami, roklemi i kopci. U jedné rokle obdivujeme i ne moc starý veliký džíp válící se ve svých troskách na dně rokle. Zprvu se tomu divíme, ale když se rozhlídneme a vidíme, že tu nejní ani nic, co by vozidlům bránilo ve vybočení ze silnice a následovnému sjetí do rokle, tak nás to už ani nepřekvapuje a později nás další trosky něčeho usvědčují v tom, že je to tu asi normální.

Po projetí dalších po čunících vonících vesniček Vero, Albitrone a Peri, si dáváme rychlou sváču a hlavně ve městečku Cuttoli-Corticchiato kupujeme „Pitivio“. Po svlažení studeným pitím zjišťuji podle mapy, že nás čeká pár kilometrů šotoliny. Těším se a Jirka povídá,že by si GS taky rádo dalo trochu nějakého toho prašného marastu. Jen David dnes na prach nemá náladu a Alíkovi nezbývá, než souhlasit. Za vesničkou Pedi Morella najíždíme na šotolinu s opravdu hezky prašným povrchem a místy i hezkým kamením. Dáváme si to každej po svým. Šotolinku si fakt užíváme po těch dnech asfaltu a jelikož máme plán dnešního spaní a umytí u sladkého jezera jménem Tolla, je nám i jedno, jestli to práší nebo ne. Po nájezdu na asfalt ve vsi Gigliu probíráme jak Jirka s Alíkem hodili tlamu v jedné ze šotolinových prudkých zatáček, nic se jim ani „adventuře“ naštěstí nestalo, tak se tomu smějeme. Probrat se to musí, že?! :-)

Při příjezdu k jezeru Tolla si hnedle vybíráme travnaté parkoviště u místního kiosku za účelem noclehu. Díky tomu, že se ale nejdříve posilňujeme pívem a vínem v kiosku, zjišťujeme, že těch pár lidí co tu vysedává, pomalu mizí k domovům a že kiosek v deset večer zavírají. To je pro nás výhra, protože se směle přesunujeme až k vodě na krásnou travičku mezi stromky. Proběhne koupel v jezeru a při zalehnutí na kutě pokec a plánování budoucího dne. Ráno hned balíme a vyrážíme směr Ajaccio. Chybí nám s Davidem benzín a tak se snažíme jet co nejvíce „eko“ a doufáme, že bude ve městě Bastellcaccia čerpací stanice.Opět díky Davidovo GPS ji nacházíme. Huráá!! Ale před natankováním se ještě stavíme v pěkném krámku a dopřáváme si dobrou snídani, u které se domlouváme co a jak dál. Protože se ale Alík s Jirkou rozhodli, že si udělají romantickou prohlídku města Ajaccio a my s Davidem prohlídku města zavrhujeme, domlouváme se, že se sejdeme v podvečer u nejjižnějšího korsického zálivu Santa-Manza, ve vesničce Gurgazu. Po rozdělení s Davidem tankujeme a „praskáme“ to podél hezkého a zajímavého pobřeží směrem na Propriano, kde najíždíme na hlavní silnici č. 196 jižním směrem.

Od nájezdu na hl. silnici končí zajímavá krajina, tak jedeme docela svižně, než dostanu nápad se vykoupat a tak zajíždíme k zálivečku jm. Roccapina, dáváme koupel, oběd z plechovky a kávičku. Po kávičce opět sedláme „oře“ a jedeme do města Bonifacia, které by údajně mělo stát na vápencových útesech. Ale po cestě se Davidovi opět zachtělo koupele a z cesty akorát vidí malou plážičku, ke které vedla nějaká „pofiderní“ lidmi vyšlapaná pěšina. I přesto se po ní k vodě vydáváme. Později ale zjišťujeme, že to není pěšina, spíše nějaká vymletá strouha od vody a že to je docela velkej off-road doplněnej trnitými větvemi, kamením a že asi tak po půl kilometru to nikam nevede. Pěšky je pláž ještě daleko na to, aby nám tu někdo „šlohnul“ věci z motorek, tak to otáčíme zpět na hlavní silnici.

Právě po otočení ale začíná docela náročnej výjezd korytem mezi větvemi a kamením. Po chvíli exceluje David unikátní tlamou v tom nejhlubším korytě. A příčina.....?? Měl svou „Schubertku“ otevřenou a při manévru, kdy potřeboval za GS „vzít“ a přilehčit př.kolo, se mu jeho vyklápěčka přizavřela a nic neviděl. Ponaučení měl jasný, nikdy nejezdit v terénu s otevřenou vyklápěčkou, ale otevřeným plexisklem. Nicméně ho to stálo trochu roztržený palec na noze (je neponaučitelnej - protože měl pantofle), uražený blinkr a ulomený boční kufr. Samou radostí z pádu si svoji „Schubertku“ zahodil kamsi do křoví, aby se později u jejího hledání v trnitém roští mohl uklidňovat. Po malé pause pokračujeme dál a přijíždíme do města Bonifacio. Už zdáli při příjezdu ke městu je ze silnice vidět, celé město na nádherných útesech. Projíždíme městem a „šplháme“ se nad něj k vyčnívajícímu majáku. No majáky jsou tam vlastně dva. Jeden moderní a ten druhý (co se k němu musí pěšky) je nějaký z dávných dob. Od těchto majáků je nejen neuvěřitelně krásný výhled na téměř celé město, ale i na celý útesový záliv od Bonifacia až na Capo Pertusato. Fotíme a kocháme se tou nádherou, která jen tak někde vidět není. Já ale pomalu začínám “cítit“ má spálená ramena (protože krém na opalování nejní třeba, že jo?! :-) ), proto neprodleně měním tílko za triko a moc se těším až za náma dovalí Novotňáci s krémem.

Po výměně trika a ještě pár rychlých fotek se přesouváme na místo, které jsme si domluvili s Jirkou a Alíkem - do Gurgazu. Za hlavní úkol si s Davidem dáváme najít nejhezcí spaní, co v této oblasti vůbec může bejt. Těsně před Gurgazem nacházíme obchůdek zapadlý v jakémsi stromořadí, kde mají skoro všechno, co naše „mlsný huby“ postrádají a hlavně dobrý chlazený pívo. Nejdříve ale jedeme dál za město, až tam kde končí silnička podél zálivu Santa-Manza, sehnat to spaní. A ejhle daří se. Nacházíme přepychovej plácek na spaní s unikátním vstupem do vody a skoro bez lidí. Co si více přát. :-) Nečekáme na nic, vracíme se do krámku, dopřáváme si meloun a jelikož spaní s krámkem jsou od sebe asi dva kilometry po nefrekventované silničce, lejeme do sebe i dvě píva. Než ale dopíjíme druhý, ozývají se smskou Jirka s Alíkem. Vysvětlujeme jim, kde jsme, dokupujeme zásoby na večer (hlavně pivo) a mažeme na „nocležní“ místo, kde se během hodinky s těmi našimi dvěma tuláky setkáváme. Probíhá vítání, vyprávění zážitků ze dne a po uvědomení si, že s Jirkou a Alíkem trávíme poslední noc, sedá Jirka na GS a maže do krámku pro vinné a pivní zásoby potřebné k večerní oslavičce. V podvečer nám Alík vaří „co kufry daly“ a neprodleně po večeři je nutno všechno vínko a pivo vypít, aby to moc nezteplalo. Hezky klábosíme a někde okolo půlnoci jdeme spát.

Ráno vklidu vstáváme, balíme a v „našem“ krámku snídáme místní jogurty a čerstvé bagetky. Novotňákům jede sice trajekt až druhý den ráno, ale musí se přesunout nahoru do Bastie. Vydáváme se je kus vyprovodit z Bonifacia severním směrem do města Porto- Vecchio, kde se u tankování loučíme s Jirkou, Alíkem a jejich Adventurou od BMW. My máme totiž s Davidem ještě týden dovolené, a tak máme za lubem projet si středohoří a taky se chvilku válet a lenošit u moře. Po rozlučce se „dereme“ vzhůru do hor jménem Masif de L´Ospedale neuvěřitelnými serpentinami. Začíná nás pronásledovat vítr a po pár kilometrech i četné přeháňky. Středohoří jsme projeli po libovolně vybraných vlásenkovitých cestách přes vesničky Zonza, Aulléne, Zicavo, Cozzano, Ghisoni až do města Vivario, ve kterém jsme se napojili na hlavní středoostrovní silnici č. 193. U čerpací stanice ve městě Corte doplnějeme palivo, a energii a vydáváme se s Davidem na nejsevernější mys do vesničky Tollare, kde se nám ostatně líbilo nejvíce. Středohoří je opravdu úžasné, chvilku kopcovité, chvilku skalnaté a hlavně bohaté na divoká a polodivoká prasata, která se, když zastavíte, vůbec nestydí si dojít něco „vysomrovat“. Cestou jsme jeli i kus po šotolinové silnici ve výstavbě, kde jsme potkali tři totálně shořelé bagry, zjevně práce místních bojujících za nerozšiřování turismu. Je to to samé, jako že jsou tu všechny cedule se jmény měst rozstřílené brokovnicí, nápisy tu mají dvakrát, jednou francouzky a jednou korsicky a vždy francouzký nápis je zamalován. Prý je to z důvodu toho, že se určité skupiny lidí už několik let snaží o odtržení se od Francie.

Do Tollare dorážíme ve večerních hodinách. Je ukrutný vítr a obrovské vlny, volíme tedy jako nocležnu novou a čisťonkou zastávku. Cestou sem měl David čest se málem srazit s osobním autem, které mu nedalo přednost při vjezdu na hlavní komunikaci. Po „rozdýchání“ téhle situace za pár kilometrů urazil protijedoucímu os.autu řidítkem (blastrem) zrcátko. Rozestýláme si v zastávce a jdeme hned spát. Ještě před tím ale probíhají smsky s Novoňákama, kteří pospávají v Bastii na přístavním molu a čekají na brzký ranní trajekt.

Ráno popojedeme k vodě, ale díky velkému větru to za chvíli vzdáváme a celý den jen tak proflákáme posedáváním v závětří místních hospůdek a noclehem v olivovém háji. Zato v neděli ráno si plánujeme dojet na nákup do města Macinaggio a když už tam budeme, tak si dojedeme zakoupit lístky na čtvrteční trajekt. Mimochodem ráno čtu smsku od Jirky a Alíka, že dorazili ze soboty na neděli v půl druhé ráno vpořádku domu a že mají v zadcích 1050 kilometrů. Ještěže jsme jeli v neděli lístky koupit, protože trajekty byli na celý týden pro motorky skoro vyprodané a jediný termín odjezdu byl ve středu v půl druhé odpoledne. Kupujeme lístky a valíme prozkoumat východní pobřeží Korsiky. Dojíždíme cca 100 kilometrů pod Bastii k vodní nádrži Alzitone, která je nechutně špinavá. A hlavně po zjištění, že východní pobřeží je samá plantáž různorodých ovocí, zeleniny a hlavně vína (které jsme i několikrát posvačili) se shodujeme na tom, že nás to tu vůbec „nebere“ a otáčíme motorky zpět na naše místo - do vesničky Tollare. Po návratu povečeříme v místní venkovní pizzerii a hurá na kutě do olivového háje nedaleko vody, kde se neskutečně skvěle spalo!! Další dva dny jsme prolenošili na úžasných útesech s krásným přístupem do vody a v pizzerii.

V den odjezdu ráno ještě dokupujeme dobroty na trajekt a v půl druhé opouštíme břehy Korsiky. Bylo to krásné, ale všeho prý moc škodí, tak hurá k domovu. Abychom to neměli ale tak jednoduchý, máme ještě v plánu projet Dolomity. Po vylodění v Livornu volíme stejnou trasu, kterou jsme přijeli cestou do Livorna a před Modenou v pozdních večerních hodinách rozkládáme spacáky na břehu nějaké říčky. Ve čtvrtek ráno exkluzivně posnídáme v malinkatém krámku ještě menší vesničky, kde si dopřáváme housku, ručně dělanou, plněnou prošutem přímo od majitele za pár peněz. Jelikož ale chceme další noc spát za městem Belluno na místě, které už známe z loňska, máme co dělat a musíme miláčkům tahat holt za plyn! Projíždíme Modenu, Veronu směrem na Vicenzu, Bassano a Beluno. Za Belunem jsme naše místo s ohništěm sice našli, ale místní se rozhodli, že zrovna dnes tu budou péct prasátko a cosi slavit. Nevadí vracíme se o kus zpět k jezírku Lago di Corlo, kde se večer koupeme v krásně teplé (upozorňuji sladké vodě), vaříme večeři, kávu, pijeme pivo a „meleme“ cosi do pozdních hodin.

Je pátek ráno, slunečno a my se vydáváme vzhůru projet si Dolomity. Tedy spíše si udělat okruh okolo Marmolady přes víceméně lyžařská centra než vesničky. Je to tu opravdu nádherné a kdo se snaží preferovat výjezd na Grossglockner, ať si zajede sem (cca 80 km od Grossglockneru). Nádherné výjezdy, stoupání, klesání a k ledovci (když budete trochu drzí) se dostanete taky. Po projetí městeček Falcade, Moena, Poza (doslova našlapanými lyžařskými krámky) odbočujeme ve městečku Canazei do prava a stoupáme na Paso Pordoi, kde máme tu čest jet okolo uměle vytvořeného jezera, do kterého zřejmě odtává spousta sněhu a ledovce ze samotné Marmolady.  Cestou dolů nás ale ještě zaujala lanovka, kterou se nechá vynést do 2470 m.n.m. Sedáme a hurá vzhůru. Po dosažení „lanovkového“ vrcholu se ale musí ještě kus pěšky. Tento úsek již absolvuji sám a vůbec toho nelituji. Jsem unešen panoramaty nasvětlenými odpoledním sluncem a ledovcem na samotné Marmoladě. Dělám spousty fotek a „šupajdím“ zase dolů k Davidovi ležícímu a slunícímu se u lanovky. Při zpáteční jízdě lanovkou zjišťujeme, že nám chybí dost času a jelikož by jsme chtěli dnešní noc přespat u některého z jezer v okolí Salzburku, musíme pádit směrem na Cortinu a potom rakouský Linz. V Bischhofenu kupujeme dálniční známku, najíždíme na dálnici směrem Salzburg, Linz ale u jezera Atersee sjíždíme do stejnojmenného města, tankujeme a jelikož je asi desátá večerní hodina a docela dost zima, volíme variantu dojezdu domů. Posvačíme poslední konzervičku, navlečeme teplejší vrstvičku a „praskáme dom“.

Doma jsem vřele vítán manželkou a pejskem po půl jedné v noci. A tím, že jsme dojeli ve čtvrtek v noci a né v pátek během dne, stíhám v pátek doplnit veškeré nedostatky v jídle a pití na svatbě manželčina bratrance :-))

Pár pobraných mouder: :-)

Trajekt na Korsiku je lepší si zařídit dopředu u nás přes cestovní kancelář, vyjde to na jednu motorku a jednoho pasažera cca na 50-80 eur i se zpáteční (podle času odjezdů). My jsme s Davidem směrem Livorno-Bastia zaplatili 73 eur, zato opačným směrem jsme zaplatili 99 eur, což už nejní zrovna málo. Byla holt ale sezona a určitě mimosezónní ceny budou také o něčem jiném. Jirka a Alík si při jízdě Livorno-Bastia rovnou koupili i zpáteční lístek (páč jeli o několik dní dříve), přesto je to vyšlo jen o pár eur levněji.

Nevolili jsme koupi lístků předem, protože jsme nevěděli kolik dní nám zabere průjezd italských Alp a samotné ježdění po Korsice, a tak jsme se nechtěli nějakými časy odjezdů a příjezdů omezovat a dělat si přesný itenerář (což jindy samozřejmě děláme).

Korsika, co se týče jídla a pití, je v určitých oblastech docela dosti drahá. Pivo tu ve veškerých hospůdkách mají svoje korsické (Pietra) jen v malém balení 0,33l a to od 3 do 5 eur, v supermarketu ale dáte za celé balení čítaje šest těchto piv 6 eur.

To samé se týká například vína, kde v restauraci vám dají půl litru za 4.50 eur a v supermarketu koupíte za 5 eur celé pětilitrové balení stejnojmenného krabicového vína, takže se tady (pro motorkáře) vyplatí nakupovat pivo a jídlo v supermarketech a drobných krámcích.

Policii jsme pomalu celou Korsiku nikde nepotkali (až na velká města a hlavní tah Bastia-Bonifacio). Místní lidé (hlavně v malých vesničkách a plážových barech) se s cizinci nijak moc vybavovat nechtějí a dávají to i zřetelně najevo.

Koukám, že se cestopis podařil napsat trochu delší, ale o to snad bude zajímavější, a proto tímto děkuji všem motorkářů, cestovatelům, ale i necestovatelům a nemotorkářům, co čtou tato poslední slova cestopisu Korsica tour 2008.

Pic Varaderic, Chary.

Fotogalerie:

Ve fotogalerii najdete ještě fota od Jirky a Aleny