Motodovolená 2007

... aneb Expedice Montenegro - Drákula

Naše osazení: 

Chary (28) + Jana (27) na --------- XL 1000V Varadero 99'

David (Bezprst) (29) na --------- BMW GS 1150 99'

Martin (Křeny) (28) na --------- XL 1000V Varadero 99'

Je 23.6.2007 a my si vklidu vyrážíme na dovolenou. Počasí nám přeje, je slunečno kolem 30 °

Jedeme přes přechod Halámky na Wien. Po promotání městem pokračujeme směr Sárvár a Keszthely ležící ve spodní části Balatonu. Tady proběhne první svačinka a jedeme dál na Pécs a přes přechod D. Miholjac se ocitáme v Chorvatsku. Za městem

Osijek nacházíme nocleh v jakési zahrádkářské kolonii. Druhý den ráno překračujeme hranice se Srbskem a „valíme“ si to přes Novi Sad a Beograd na Valjevo, kde v jedné vesničce okoušíme místní pivo a pozorujeme chování Srbů. Pravda jsou trochu nedůvěřiví, ale chovají se k nám přátelsky. Srbové jsou zřejmě zapřisáhlí vlastenci, protože všude na sebe pokřikují místo pozdravů – Srbija, Srbija, ale to nic nemění na skutečnosti, že musíme po noclehu na kraji jedné loučky pokračovat dále. Ráno nakupujeme chleba, vodu a „praskáme“ do Černé hory (Montenegro), kde nás všechny uchvacuje nádherná zelená hornatá příroda. Za městečkem Kosanica přejíždíme vysoký most přes řeku Taru, která protéká dlouhým a překrásným kaňonem. Dále jedeme navštívit nejvyšší horu (MNE) - Durmitor 2 522 m.n.m., která je zároveň Národním parkem, tudíž ihned jakmile zastavíme, nám místní hezky česky mluvící podnikatelé nabízejí nezjrůznější cetky a výhodné ubytování pro jednoho za 20 euro. Odmítáme a pokračujeme směr Nikšič. Ve vesničce Šavnik nacházíme nocleh u studené horské říčky. Ihned po vysvlečení následuje koupel.....brrrrrr, praní a konečně i večeře. Jelikož se říčka móóóc zalíbila Davidovi, rozhodl se se slovy „Mě to nedá“, že se se svým GS jen tak přebrodí. Cestou na druhou stranu pětkrát zapadl, což ho jaksi trochu unavilo a cestou zpět své GS ukázkově vykoupal. David byl spokojen a my jsme shlédli pěkné večerní představení. Druhý den ráno vyrážíme po šotolinových „cestách necestách“ do Mojkovac, kde se nachází národní park Biogradska gora. Tento nenavštěvujeme a projíždíme dál na Berane, kde tankujeme benzín, na který to moc nejede a hlavně to škube. Rozladěni tímto trápením našich „miláčků“ (promiň Jani), se uklidníme se u kávy a pokračujeme za dalším cílem spánku, kterým bylo Slano jezero u města Nikšič(MNE).

Zde David zjišťuje první závadu a tou je starter. Večer se už nedá nic dělat, tak opravu sháníme hned ráno po místních servisech. Nejdřívě nikdo žádné díly nemá, ale cca přes šest lidí se dostáváme k opraváři (všeuměteli), který má zřejmě jediný v celém kraji dvousložkové lepidlo. Uloupnutý permanentní magnet nám přilepí za pouhopouhých 50 euro. S vyraženým dechem platíme a odcházíme namontovat „pozlacený starter“. Ještě odpoledne máme v plánu dojet ke Skadarskemu jezeru. Zde naposledy přespáváme v Montenegru. Časně ráno překračujeme hranice s Albánií. Ve městě Koplik rozměnujeme peníze a vydáváme se přes Dedaj a Ducaj do surových vápencových hor vkusně pojmenovaných Prokletí. V Dedaji končí asfalt a dostávám první žihadlo od včely. Šotolinou se cesta už nedá nazvat, ale přesto stoupáme až do 2 570 m n.m., kde si při krátké pauze dávám off-roadkový výjezd a poprvé se válím. Varánek je bez újmy, tak razíme dál do vsi Okol. Zde si nás zapisuje místní strážník, pohostí nás kávou a my pokračujeme dál přes Lotaj, Kir do Precalu, kde u řeky rozbíjíme tábor a docela vyčerpáni uleháme.

Ráno pokračujeme dál směr Shkoder. Když ve Shkoderu najíždíme po dvouch dnech na asfalt, Janě vyhrknou radostí slzičky a já stavím Varana na zadní. Proběhne občerstvení ve formě kávy a jednoho piva, umyjeme motky a valíme směrem na hl. Město Albánie (Tyrane). Tím jen projíždíme, protože nemáme času nazbyt a chvátáme, než se úplně setmí k městu Gramsh. Dojíždíme za tmy na posečené pole. Tady si podruhé s Varanem „ustýlám“ a David zahrabává své GS do půle kola. Stavíme stany, ohřejeme něco z plechovky a hurá na kutě. Ráno nás budí pán s oslíkem a cinkající kravkou, posnídáme a vydáváme se vstříc šotolině a městům Malik a Pogradec. Vše probíhá vpohodě, jen pomalu zjišťujeme, že se už moc nebojíme a šotoliny si dáváme docela svižně.

A právě to se nám s Janinou stalo osudným, protože před vesničkou Zavisht jsme zajeli do dosti hlubokého prachu cca v rychlosti 70 km/h a bez varování jsme šli na čenich. Janina zůstala pod Varanem a stěžovala si na nohu. Vytáhl jsem ji z podmotorky, zuli jsme botku a i když naštěstí neměla nic zlomeného, nožka už začínala modrat. Mezitím přijel autobus plný Albošů. 100letý Mercedes 208 jen hezky stál a všichni čuměli a čekali, až dám pryč Varana. Ten měl jen rozšklebený kufr, který se porovnal a jelo se dál. Ono off-road s naloženým Varoušem ve dvouch je moc velká pecka. V odpoledních hodinách dojíždíme k Ohridsku jezeru. Tady povečeříme pečenou rybku a popijíme pivo Tyrane. Jana si maže nohu Fastum gelem. Ohridsko jezero patří cca z 30ti procent Albánii a zbytek je Makedonie. Na albánské straně se ryby chytat a konzumovat smí, kdežto a na Makedonské je to zakázané („Kocourkov“). Popojíždíme do městečka Hudenisht. Zde u jezera stavíme stany, pereme a večer se schováváme před prvním deštěm naší dovolené. Křeny tady při otevření toaletní taštičky zjišťuje, že její obsah se během ceodenního cestování spojil v „7v1“. Po dlouhých jízdách mimo silnici se mu všechny krémy, zubní pasta atd. o sebe prošoupaly. Časně ráno startujeme miláčky a valíme na přechod Bilisht s Řeckem, kde si dáváme za cíl dne doject na poloostrov Kasandra (Chalkidiky). Tam opravdu v odpoledních hodinách přijíždíme. Přespáváme na konci pláže.

Druhý den si objedeme první poloostrov Kasandru ale i druhý Sithonii. Na třetí poloostrov Oros se dá dostat jen na zvláštní povolení, protože patří mnichům. Nicméně přespáváme na konci Chalkidik ve městečku Olimbias, přejídáme se melounem a plánujeme další den. Ten není moc „záživný“, protože to valíme po dálnici za Turkama a ještě než překračujeme hranice s Tureckem pochutnáváme si na Gyrosu. Na turecké celnici trávíme hodinu a zatím netušíme, že nás čeká pět razítek do pasu. Pere do nás slunce a je „pouhých“ 40°C - pečeme se. Večer dojíždíme do vesničky Baklabumu kde nacházíme spaní pod plážovým přístřeškem pijeme pivo a klábosíme. Ráno si dávám studenou koupel a vyrážíme na trajekt už do asijského města Canakkale, odkud pokračujeme do trochu vyprahlého kopcovitého vnitrozemí. Jedeme přes městečko Balikesir, Bursa, Gemlik a zakončujeme den v olivovém městečku Yalova, kde si nenápadně zabereme kus rybářského mola na spánek. Druhý den pojímáme odpočinkově přejíždíme jen pár kilometrů do města plného olivových hájů Korfez. Tady odpočíváme a koupeme se. Vedle nás si turecká rodinka čítajicí deset lidí začíná dělat piknik. Nevím, jestli jsme vypadali tak špatně, ale kompletně nás pohostili včetně jejich tradičního čaje. Jak jsme později zjistili, takhle pohostinní jsou

Turci normálně, ale spíše v asijské části. K večeru si domlouváme nocleh na konci města na paloučku za hotelem a i přesto, že jsme chtěli spát u motek, tahal nás majitel hotelu dovnitř a pravil, že jsme hosté v jeho zemi a že je pro něj čest a povinnost nás zadarmo ubytovat. Moc jsme děkovali, ale přece jen jsme radši spinkali u motorek pod širákem – bylo by jim smutno (a nám ostatně taky). Ráno vstáváme časně, protože chceme dojet až do bulharského Careva. Už po půl hodině jízdy dostávám pokutu za rychlost (108 km/h) čítající 108 Lyr. Peníze nemám v hotovosti, proto jedeme platit na jakýsi úřad do města Gebze. Tady chvíli s naší pokutou čaruje jeden úředník v počítači, aby se mě nakonec zeptal, jestli mi bude stačit, když mi to sleví na 81 Lyr. Mám radost, platím a razíme do Istanbulu. Než přejedeme asijsko-evropský most, chytá nás na dálnici nemalá průtrž mračen a v tu chvíli jedeme jak na náledí. Mají tu zajímavý asfalt. Dál si to míříme do staré části Istanbulu Sultannahmed, podívat se na chrám Hagia Sophia a na slavný Velký bazar.

Chrámy jsou krásné, ale v bazaru jsou to samé předražené cetky pro turisty a všude je tu na mě móóóc lidí, tak bereme roha a pokračujeme v krasojízdě směr Silivri a Kirklarali, kde nakupujeme zásoby, tankujeme a máme zálusk na nějakou místní specialitu. Na konci města nacházíme venkovní sezení s obsluhou spíše připomínající řeznictví s kovárnou dohromady. Moc důvěry to v nás neprobouzí, ale přesto hlad je silnější, tak si necháváme opect trochu oschlý šiškebap. A neprohloupili jsme.Vynikající šiškebap, pečená rajčata, salát, pita chléb (ne pizza), pálivé papričky, limonáda - to vše dvakrát v přepočtu za pouhých 230,- Kč. Tlačí nás čas, tak praskáme dál. Stmívá se a my přijíždíme na Turecko - Bulharské hranice ve 22.00 h. Opět probíhá procedura s razítky do pasů, ale po té již můžeme směle vstoupit k Bulhounům. Kolem půlnoci přijíždíme do přístavního městečka Carevo. Tady si dáváme pivo Zagorka, což je nejodpornější tekutina, kterou jsem kdy pil, a nocležíme opět na přístavním mole. Další den projíždíme Burgasem do Pomorie, kde se půl dne válíme na malé opuštěné pláži a kde rovněž nocležíme.Ráno si dáváme snídani volnou jízdou přejíždíme přes Varnu, Zlaté písky až do turisticky proslulé Albeny. Večeříme v malém hotelu. Bulharsko je, co se týče jídla, dost levné, protože Jana měla steak ze žraloka, já vepřový špíz, banán v čokoládě, pivo a tři míchané nápoje a platili jsme v přepočtu 470 Kč.

Nicméně je to to jediné, co se nám na Bulharsku líbilo, protože tu samozřejmně žijí z turismu a tak to tu i vypadá. Vše je načančané, promenády, pláže s deštníčky a za tím načančaným není zajímavá ani příroda - no prostě nic. Takže ráno zvedáme kotvy a hurá do Rumunska za Drákulou. Jedeme přes Dobrič do Silistry, najíždíme na pseudo trajektík a ten nás převáží přes Dunaj do Rumunska za 5 Euro. Když dorazíme před Bucurešť sjíždíme na městský okruh (chyba), protože něco víc ucpanýho jsem ještě v životě neviděl. A tak nás nenapadlo udělat nic jiného než, hopnout s motkama na pole a najít si svojí cestu. Hledáme nocleh a uleháme kdesi u smradlavého rybníčka, vaříme plechovkovou večeři a plánujeme další kilometry na druhý den. Ráno raníčko nakupujeme ve městě Targoviste, svačíme u motorek a motá se okolo jeden somrák a somrácky pokukuje. Byla ale sranda, když mi upadl krajíc chleba na zem, pán moc nelenil a hned mi ho šlohnul. Jedeme dál na Campulung, Curtea de Arges, napojujeme se na cestu k Drákulovo hradu (Vlad Tepes 1431-1476 Kníže Drákula), kde si v podhradí dáváme pozdnější občerstvení. Po svačince stoupáme k přehradě L. Vidraru, objíždíme ji zleva po šotolince a hledáme místo na utáboření. Samozdřejmně bych to nebyl já, kdybych si nedojel z kopce dolů až k vodě a nezahrabal tam Varana. Večeříme něco z plechovky, pereme si věci a jdeme shánět dřevo. Ten Drákula nás tam asi nechtěl, protože nejdřív Křenymu padnul Varan přes stojan a přímo na jedinej kamen na louce, rozlomil mu plast, promáčkl výfuk a ještě se mu ulomilo zrcátko a spojkovou páčku (náhradní měl s sebou). Když jsme rozdělali konečně oheň díky Davidovi a jeho benzínu, začala taková buřina, že jsme do rána nevylezli ze stanu.

Ráno je po dešti, sedáme a jedeme pokořit pohoří Faragas (2540 m n.m). Přejíždíme hřeben malým tunelem a padáme do údolí po překrásně kroucených cestách samozřejmě už za deště. Máme namířeno přes města Agnita, Sighisoara, Gheorgheni do Bikazské soutěsky. Bikaz je nádherná přírodní soutěska. Akorát na můj vkus moc přeplácaná stánky s cetkama. Dále pokračujeme okolo jezera Izvoru Muntelui na ves Brosteni, kde nás chytá druhá vlna průtrží. Schováváme se v místní hospůdce, kde nás asi zrovna moc rádi nevidí, ale vše probíhá v klidu. A až tady zjišťujeme, proč Rumuni pořád tak divně koukají. Protože je jich od rána 80% v lihu. Dokonce se nestydí i tak 8letý klučina naprosto v klidu popíjet lahvoně. Blíží se večer a jelikož jsme jakoby v soutězce, není lehké najít spaní a ještě ke všemu stále prší.Po tmě nacházíme pěknej plácek u řeky (Bistritu), David opět exceluje s jeho zatápěcím umem a pokouší se rozdělat oheň. Sice mu to hoří pěkně, ale je u ohně sám, protože prší a my jsme zalezlí ve stanech. Jelikož se dost rapidně začala zvedat hladina řeky, měli jsme nařízené buzení po hodině a kontrolovali hladinu. Nic nás nevyplavilo a tak jsme ráno pokračovali v krasojízdě. Snídáme dobrou polévku v jakémsi kamion bistru (mimochodem nikdo z nás nemá vůbec promočené boty) a pokračujeme přes město Bistrita směr Baja Mare. Tady dostáváme další dávku vody. No nevadí, my už se těšíme na maďarské hranice. Ještě než je překročíme přes přechod Petea, dopřáváme si v nové pizzerii kopici špaget. Posilněni si dáváme cíl dne dojet na Slovensko. A dojíždíme přes Miskolc (kde Křenymu při tankování padá Varan podruhé, ale odnáší to jen levý zadní blinkr) na hranice se Slovenskem. V pozdějších hodinách stavíme naposled stany u potoka před vsí Jesenské. Přestalo pršet, tak sušíme věci, a jdeme do hajan. Poslední ráno z naší dovolené si dáváme na benzinové pumpě kávičku a snídani a hurá domů. Přejíždíme do ČR přes Břeclav, obědváme a probíráme závěr dovolené. Cestu domů si ještě pořádně vychutnáváme až do těch našich Českých Budějovic.

Byla to nádherná pohodová dovolená, i kdyže chvílemi hektická. Alespoň máme na co vzpomínat.

Zvláštní poděkování Janě, že to s námi absolvovala a i když jela sama žena,tak že se jí to moc líbilo.

Fotogalerie: