Slovensko 2010

DÉŠŤ, ZIMA, HALUŠKY A DRŽKOPÁDÍK

„PO SLOVENSKU“

Text Foto : PAVEL (CHARY) CHARYPAR

Povoz:  HONDA IXS EL 1000VÉ (VAROUŠ) VARADERO 99´

Tak se do toho pustíme, že? Ale nenapadá mě, jako vždy, čím začít. Začneme třeba - proč zase asi po stopadesáté Slovensko.

Původní plán na začátku roku byl, že jsem měl jet do Albánie s klukama. Ale díky práci mi to v první řadě kazil čas a posléze mi chuť do toho kazil i původní plán cesty Balkánem, resp.směr, kterým jsem jel už dvakrát. A to nepočítám plán cesty Albánií, kterou jsem už do určitý míry měl taky projetou. Chuť ani čas jsem tedy nakonec v danej termín neměl, tak mě to ani nemrzelo.

Takže co místo čtrnácti dnů „vymodlený dovolený“ na motce?? Rozdělil jsem to - týden s manželkou a prckem po pěších tůrách (Jeseníky), kde mimochodem převážně pršelo, a týden s milenkou se dvěma válci a bagáží na „Slovači“, kde mimochodem také převážně pršelo. Po příjezdu z Jeseníků hnedle balím Varana a druhý den za velkých rozmyslů u map kam jet vyrážím a docela mě těší, že nemám ani žádnej plán. Vyrážím sám směr východ. A proč sám?? Protože na to jednoduše mám chuť odpočinout si od lidstva. :-)

Vyjíždím z domova někdy okolo poledního a jen si říkám „kéž by nelilo“. Jedu klasickej směr jižní Moravou - Dačice, Jemnice, Znojmo. Ale před Znojmem při přemýšlení kudy kam jet začínám nadávat do helmy na toho.... co řídí počasí. Zase se táhnou černý mraky nad Znojmem a přímo přede mnou.

No jasně přesně potvrdím to, co teď čekáte. Zmoknul jsem. A hned po pár kilometrech od domova. A jak. V jednu chvíli jsem měl chuť to otočit, protože to v tomhle roce nebylo poprvé, ale téměř pokaždé, co jsem vyjel kamkoliv. Jsem snad nějakej Mrakomor, bo co??

Prdím na to a polonasranej jedu dál. Pár kilometrů za Znojmem přestává pršet (stálo mu to za to??), tak vybírám vesnický cestičky a spíše směry za menší oblačností. Po „šoustkách“ se tedy postupně dopravím do Valašskejch Klobouků, kde nemůžu najít nic ke složení mojí motolebky. On je tu problém v tom, že je to tu samý soukromý pozemek, takže placu nemožno nalézti. Popojíždím teda ještě kousek do Horní Lidče, kde narazím u pole na pěknou mladou slečínku venčící raťafáka. Ta mi poradila a doporučila, abych odbočil v Lidči vlevo na Lačnov a že tam kdesi v půli cesty jsou rybníky s opuštěnou rybářskou baštou.

Místo s rybníky nacházím a hnedle za posledním šup do zákazu vjezdu. Vjedu do nějakýho pseudorybářskýho kempíčku. Je to tu šikovně schovaný - ohniště, tekoucí voda a parta rybářů kolem, co víc si přát. Rozbíjím ten můj „mikrotábor“, pohledám dřevo na oheň na špekasa, usedám k plamenům mého skromného varaderocharystického ohně a opékám. Jen si ale nemyslete, že to byla nějaká idylka u ohně. Byla ukrutná kosa, že mi teklo ze sosáku. Při opékání se najednou ve tmě zjevil jeden starší rybář a přinesl mi pár kusů dřeva na oheň. Chvilku pokecáme, dozvídám se od něj, že tu nikomu nevadím, a taky zjišťuju, že to tu všichni rybáři v deset večer balí a že tu budu sám, kurňa. :-( Nu nic. Pojedl jsem, pívo jsem ani nemohl dopít, jak bylo ledový a únava se o mě opírala. Tak zalehám do spacáku docela „frajersky“ oblečenej, což má za následek noční buzení zimou a nacpaným močákem z toho jednoho ledovýho piva. Vylejzám, hážu na sebe ještě nějaký prádlo, dám chcanec a jdu zase na kutě. Jenže už to spaní nejní ono.

Ráno proběhne poklidný balení mokrejch věcí od rosy, hot čajíček, sušenčička a hurá v sedle někudy někam směrem na východ. Přejíždím ke „slovenskému bratu“ a poklidnou jazdou po vedlejších do Žiliny. Po cestě se kochám, a to i tak drze, že chvílema jedu po náspech Váhu a tlemím se, jakej jsem kochač, i když po pěšině na náspu se ve stupačkách dá docela po chladném ránu rozehřát. Jelikož tu v mapě nemohu najít žádné malé propojovací vesnické cestičky, tak se sunu po vedlejší až do Liptovskýho Hrádku. Tam tankuju ten můj vlak a přemýšlím, jestli pojedu do prava přes „průsmyk“ Čertovica nebo rovně přes malinkatý vesničky Svarín a Čierny Váh. Jelikož si ale všímám, že Čertovica je akosi uzavretá, tak vesničky vyhrávají. Jedu si to po opravdu úzkých cestičkách nádhernýma lesama. Samozřejmě že po chvíli zákazem vjezdu, ale otevřenou závorou. Jsem rád, že jsem zvolil tuhle trasu. Připadá mi to tu jak v pohádce - nedotčený lesy, tu a tam opuštěný stavení a nějaká ta lesní chajda. Před Liptovskou Tepličkou se občerstvuju loveckým („přejetým“) salámem a při chroupání chrupek, náhražek solí a éček co v něm jsou, se kochám krásnou zdravou přírodou.

Po sváče si dávám cíl vesničku Dědinky, kterou mi doporučil táta, ať se tam zajedu podívat, že to stojí za to. Jedu ale ještě zkratkou prodlužovačkou přes Spišský Štiavnik dolů na Betlanovice a Dědinky. Jenže za Betlanovicemi vjíždím opět zákazem do Národneho parku Slovenský raj, o což mi šlo. Při průjezdu parkem mi nestačí oči očumovat ty nádherný lesy, kde jedu max. padíkem a opět si hraju na „kochače“. Samá zatáčka a svahy jak vlevo, tak vpravo, až narážím na Kopanecké Lúky, které se kdysi vysékaly ručně. Je tu spousty druhů stromečků, květinek, bylinek, traviček, ptáčků a zasranýho hmyzu, kterej asi ti ptáci vůbec nežerou.

Jedu dál a asi dva km před výjezdem z parku na hlavní silnici vedoucí k Dědinkám si vpravo všímám čehosi podivnýho u cesty. Než jsem zjistil, co to je, měl jsem to před předním kolem. Byl to malinkej pruhovanej divočáček „aliaz pyžamo“ a měl takovou akceleraci přede mnou, že do zatáčky letěl driftem, neustál ho, lehnul na bok, ale hnedle zase byl na „špachtlích“a mazal do lesa. A co já??? no já to ustál jakš takš v pohodě, ale lekl jsem se tak, že mi jela pumpa jak po litru nejmenovanýho energeťáku.

Přijíždím do Dědinek a táta měl pravdu, je to tu jak v pohádce a nikde ani noha. Nádherná přehradička, kde z mostu pozoruju kvanta vyhřívajících se pstruhů. Po pstruhoúžasu si zajedu přímo do vsi a u konzumu sloužícímu místním i jako nálevna si dávám kafe a u mapy vymýšlím, co dál. Je ještě dost času, tak si říkám, že dojedu přes Nálepkovo a Gelnicu někam k vodní nádrži Ružin, kde už budu hledat spaní. I prd jsem našel, nelíbilo se mi tu. Nádrž byla vypuštěná, a tak počítám kilometry a čas, že bych jel až na Zemplínskou Šíravu. A kamarádovo slovy si říkám „to dám“.

Opravdu téměř po tmě přijíždím na Zemplínskou Šíravu. To mi ale nevadí, protože tady už mám vybranej plácek na spaní, kterej jsem objevil před pár roky při cestě s Davidem na Ukrajinu. Plácek jen zkontroluju, jestli je obyvatelnej jako kdysi, a jedu do místního hotelu na halušky, po kterých už dva dny slintám do nákrčníku. Po přežrání haluškama si kupuju dvě pivka na pumpě a jedu postavit stan. Stan je postavenej, spaní připraveno, a tak si beru pivko na břeh a rozjímám. Ale ne zas tak idylicky, protože je něco kolem sedmi stupňů, takže nabalenej sedím na břehu a čumím na místní rybáře, se kterýma se chci dát do řeči. Zkouším dát komunikaci, ale nějak se to nedaří. Jen mi odpoví na otázku ohledně počasí na druhý den, což mě moooc potěšilo - zima a chcanec po celý Slovenský republice. Rybáři se se mnou nechtěli bavit asi proto, že jsem neměl třicet prutů, člun, Touarega a dva notebooky s echologama jako oni, což už mi jako rybaření fakt nepřijde. Ještě než jdu chrnět, vařím si horkej čaj na zahřátí a hurá do pelechu. Tentokrát se přiobleču, takže jsem se vyspal do růžova.

Ráno když otevřu oko, už čuju zradu. Fouká vítr a po vystrčení hlavy ven vidím, že tak do hodiny bude lejt. Balím, snídám a jedu. Plán mám jet přes Tatry, ale dostat se k nim zase po nějakejch těch vesničkách. Zajíždím do Michalovců, abych natankoval. Natankuju full plechovej demižon a než zaplatím, je u motky asi pět „hnědoslováků“. Sedám na to, plesknu za jedna a v tom jsem udělal osudovou chybu. Razantním odjezdem jsem se z pumpy vydal vlevo (šlo jet i vpravo) a po chvilce co vjedu za roh zjišťuju, že tahle cestička vede jen do myčky. Nic se nestalo, myčka byla průjezdná, tak do ní vjedu. Ale to nikdo netušil, že z druhý strany mycí linky vylítne samotnej Varan po boku a za ním Charýk po prdeli. Jooo koho by napadlo, že v myčce na těch dlaždičkách bude takový to neviditelný mazlavý blátíčko resp. ten šlem, kterej vám normálně dokáže zařídit to, že vám v nanosekundě ustřelí přední kolo a už jedete stunt po prdeli. Samozřejmě že se mi tam nikdo z přihlížejících nesmál. :-) Jak by mohl. Já byl v poho, Varouš měl sice ohlej kufr, popraskanej nějakej ten plastík a byl trochu odřenej, což jsou jen šrámy z boje, který k motorkaření patří. Ale vlastně mu i tyhle doplňky chyběly, páč ty nemaj ani touratešáci. Po tomhle „bokflipu“ se vydávám na Vranov nad Toplou, ale beru to zase přes vesničky Suché, Lesné, Nižný Hrušov plný „hnědoslováků“ s prádlem na plotech, kde cesta v mapě je, ale ve skutečnosti je to polní a lesní cesta tak dvacet let nepoužívaná. „To dám“, říkám si a ještě pro jistotu se ptám staršího pána opět jiné barvy pleti, zda se to dá projet. Pravil, že „na motorke hej“.

Tak fajn, jedu tím lesem po blátivý pěšině, což je na gumy Anakee pecka, nehledě na to, že se jen tak tak šířkou řidítek vejdu mezi křoviska. Asi po půl hodině trápení s vlakem na blátě, kdy se mi pěšina ještě zůží, to vzdávám a jen tak tak Vara stavím přes klacek v blátě na stojan. Jdu se podívat co dál, bláta je přede mnou víc a víc, tak přemýšlím, že to otočím. Otočím? Ale prd, za jedno na to otočení nemám prostor a za druhý ten blátivej kopec, co jsem „zbruslil“dolů, nahoru prostě nedám.

Jdu se tedy podívat asi 500m na kopec jen za účelem, abych se juknul, kde je nejbližší vesnička. Ejhle nejní daleko, tak to zkusím dát a popřípadě to nemám daleko pro pomoc s vyproštěním biku. Sedám na tu tunovou krosku a ze zkušeností vím, že s opatrností to prostě neprojedu, tak jí dám „kozyyyyy“ a za ukrutný rvačky s řidítkama zdolávám třicetimetrový bláto bez tlamy.

Na konci týhle grotesky vyjedu z křoví u rybníčka, kde na mě čekají už nějací rybáři staršího věku a nevěřícně koukají, co to vlastně vyjelo. Zastavuju u nich, prohazuju pár slov a mažu dál. Je nádhera, když je venku kolem těch sedmi až deseti stupňů a jste takhle spocení. Je to super rozjet se a mrznout.

Do teď mi nepršelo, ale před Prešovem začíná a leje a leje a leje. Takže nemá smysl něco vymejšlet a jedu rovnou do Tater přes Starou Lubovňu a Tatranskou Lomnici za stálýho očekávání a přání, že přestane. I prd přestalo, takže ve Starým Smokovci si dávám na pumpě kafe, pojídám nějakou tu klobásku z vlastních zásob a usuzuju, že to v tomhle počasí prostě nemá smysl. A tak jako cíl dne si dávám penzion u “slovenského brata“ a kamarada Janka v městečku Podbiel poblíž Dolního Kubína. Po projetí Tater mi někde u Zuberce za Liptovským Mikulášem přestává pršet a i mlha se umoudřila. Supéééééér řvu do helmy. Škoda, že jsem z Tater viděl jen pěknou pumpařku ve Starým Smokovci.

Před příjezdem k Jankovi se ještě musím mermomocí stavět v kolibě na halušky, bo to bych si neodpustil. U Janka ubytovávám Varana na zahradě v altánku a já jdu do „svého“ pokoje, kde jsem už spal několikrát. Páchám pořádnou hygienu po těch pár dnech a jdu s Jankem na pívo a pár domácích boroviček. Zavčasu jdeme spát a spím jako špalek.

Ráno vstanu, pobalím věci a jelikož jsem domů chtěl ještě koupit nějaké korbáčiky a ovčí syr,bere mě Janko autem do místní výrobny, kde je to vše o polovinu levnější než ve stánkách u cest. Po nákupu mi ještě Janko připravuje vydatnou snídani po slovensku složenou z kozích sýrů, párků a domácího mléka. Jsem maximálně spokojen a ještě před odjezdem si musím dát kávu a poslechnout si Jankovo syna, jak doslova válí na sólovou kytaru. Tímhle malým ranním koncertem jsem docela unešenej, ale nic naplat musím vyrazit. Po rozloučení s Jankem a jeho skvělou rodinou vyrážím kolem Oravské přehrady Podbeskydskou vrchovinou přes Novou Bystricu směr Čadca. Bohužel mi ale už za Zakamenném začíná opět lejt a mlha si mě taky dost vychutnává, což mě už docela se..... Po cestě někde před Čadcou ještě zastavuju a fotím lišku, která se přede mnou schovává v trávě u krajnice a dělá, že tam nejní a ani se nehne.

Jelikož furt leje a leje, tak to nic moc záživnýho nejní. Vždyť to znáte. Při příjezdu na Makov, se rozhoduju nejet přes Makov jako takovej, ale byť stále leje, beru to po vedlejšce na Kasáreň. Tady   to musí být super. Jak výhledy, tak příroda, ale nesmí lejt a bejt takováhle mlha. Někde před Karolinkou přestává po vyjetí z vrchoviny pršet, tak stavím u stejnojmený přehrady, svačím a přemýšlím co dál. Nic mě nenapadá a tak jedu jen tak nějakým směrem k Přerovu, kde bych se chtěl podívat do kasáren, kde jsem strávil přijímač na vojně.

Jak si tak ale jedu, začínají mě opět pronásledovat černý bouřkový mračna a tak jedu směrem, jen kde je jasno. Po nějakej době soudím, že se tomu nevyhnu, a proto pátrám v mapě a hledám nějakej kempík. Nacházím jeden jménem Jachta kousek od Milotic nad Bečvou. Rychle se ubyvakuju, kdyby začlo lejt, a jdu na grůček do kempovýho bistra. Tady se po sléze stanu obětí starších pánů, resp.místních chalupářů, kteří mne zatáhnou do jejich salonku uvnitř bistra za slov „tož ogare pojď s nami popít“. Za vyprávění o povodních, starostech s nima a místních úrodách hub mě pěkně zlejou.

Po ránu si říkám, co jsem to pil, že mám takovej stav, ale nelením a za údivu nějakýho rybáře se jdu v tý zimě vykoupat. Hezky mě to nakopne, posnídám a za velkýho mávání suprovejch dědů se jedu podívat do přerovskejch kasáren.

Celou noc nepršelo, spadlo jen pár kapiček, takže moje večerní strašení nebylo na místě. Za dobré nálady si jízdu dost užívám. Po přijetí ke kasárnům, kde už je jen ostraha a jinak pusto, musím víceméně pána od ostrahy ukecat, aby mě dovnitř pustil alespoň na „buzerák“.

Pán mě tam nakonec pustil a ta vzpomínka stála za to. Pofotím a zase mažu dál přes Troubky, Prostějov a po vedlejškách až do Jihlavy, kde se scházím na pumpě s KTMartíkem a dáváme asi hoďku klábos.

Mezitím mi ale volají kluci, co jedou na motkách do sklípku, a přemlouvají mě, ať jedu s nima. Vím ale, jak tyhle alkoholní výpravy dopadají, tak odmítám. Protože mám už kilometrů dosti, koumám, že bych měl jet domů za rodinkou a taky tak činím. A v odpoledních hodinách mě vítá žena s prckem u garáže.

Závěr:

Slovensko je krásný. I když jsem tu už byl několikrát na motorce, je tu stále co vidět.

Cikánský vesničky plný zvědavců s počtem asi deseti psů na jednoho člověka a plnýma plotama prádla mají taky něco do sebe a jen tak se to někde nevidí.

Pokud si „Slovač“ ale chcete užít na 100%, jeďte sem za nejhoršího počasí jako já, protože z Tater uvidíte jen tu pumpařku ve Starým Smokovci, hodíte akorát někde nějakou tlamu v myčce, zapadnete v lese a bude vám furt zima.

Kolik jsem najel nevím, kolik utratil taky ne, ale naprosto přesně vím, že slovenský brynzový halušky bych mohl jíst obden, což se o lovečáku říci nedá.

Všem co se textem prochroupali až sem děkuji a zároveň jim přeji spoustu km bez nehody.

Pic varaderic, Chary

Fotogalerie: