Winter Rally 04.01.2012

V sobotu jedni známí pořádali zimní motoakci v Černém Údolí v Novohradských horách. Řekl jsem si, že se teda trochu projedu a stavím se tam za nima na kávu.

Vyrazil jsem ze Zlivi cca kolem jedné odpolední a jel se pokochat zamrzlýma novohradskýma kopečkama.

Cesta byla docela v pohodě, byť bylo - 15°C, až na tu chvíli, kdy jsem přijel do Černé v Pošumaví, kde začala ledovka tu a tam jemně pohozená štěrčíkem. Zbývalo mi do Černého Údolí cca 8 km jen po tomhle ledu, kdy místy nebyl ani ten štěrčík v kopcích.

Po tomhle ledu se Varanu moc jezdit nechce hlavně v malinkej rychlosti, takže jsem vykoumal, že musím jet 40ti-50ti kilometrovkou, aby byl řiditelnej, a furt trochu pod plynem, jinak si předek dělá co chce a vandruje sem tam. Ovšem kuriozita je přejíždět z jedný vyjetý koleje v ledu do druhý. Hnedle je řidiči trochu horko :-)

Další prdel byla vyjet po holým ledu nahoru k hotelu. To jsem nacvičoval asi čtyřikrát a směrem dolů jsem myslel, že projedu protějším plotem. :-)

Nicméně jsem sebou ani jednou nejebnul o zem, podíval jsem se tam, ujel pár (cca 130) lednových kilometrů a nedřepěl doma u telenovel :-)

Pár foteček zde:

Foto: Robasco

30.3. – 01.4.
Alebo ako poriadne zmoknúť a potom zamrznúť.

Je jaro, a tak je samozřejmě třeba dát nějaký to jarní zahájení sezonky, jako je to už zvykem.
Sezonku ukončujeme a zahajujeme tradičně vždy v Brlohu v jižních Čechách, ale tentokrát byl podán návrh na změnu a tou byla slovenská lokalita Velka Javorina v Bielych Karpatoch.
Horskou chajdu našel KTMilánek, já zařídil ubytko, jídlo a Milánek zařídil trasy sobotní vyjížďky.
V pátek jsme se posbírali na čerpačce ve Zlivi a vyrazili. Vzali jsme to spodkem Moravy přes Jemnici, kde se k nám přidal ještě Karel. Protože bylo tři týdny pěkně, těšili jsme se, jak si to užijeme. Ale jak je už asi pravidlem, když někam jedu já, v pátek začalo lejt a začal foukat dost silnej vítr.
Fíša vyjížděl z Teplic a nějak se chtěl projet v tom hnusu, co byl venku, tak to vzal přes Zliv a jel s námi. Nu nic, cesta na Slovač proběhla vklidu za přeháňkových dešťů a protivnýho vichru. Na místo jsme dojeli k šestý večerní hodince a to už v hospůdce u chaty do sebe pral KTMilan grůček s Pavlem a Mácou. Hnedle jsem ho tam pustil taky, bylo nějakých pět stupňů, takže bodnul. Během dalších dvou hodinek dojel zbytek a jako poslední mohykán dojel KTMartík.
Večer probíhal ve víru neustálýho smíchu a perfektní nálady. Milánek mi nezapomněl připomenout, jaký je počasí a že nechápe, proč utratil tolik peněz při nedávný návštěvě Islandu, kde bylo pět stupňů a lilo, když přej stačí si se mnou něco naplánovat tady za pár korun ve stejných podmínkách :-) Já šel brzo na kutě, bo jsem byl stahanej jak hračky z děcáku a ani mi nechutnal alkohol. Tak jsem tam lupnul dvě malý pivka a dvě Fanty a šel chrnět.
Někteří šli taky kolem půlnoční hodiny do peří, ale někteří se doplazili na pokoje dokonce až kolem ranní půl pátý.
Kluků příchod mě vzbudil a už jsem nezabral, páč jsem si musel vyslechnout Ríšovo inštrumentální sólový chrápání připomínající spíš rozzuřenýho medvěda.
Nemůžu zabrat a ještě mě tlačí ty Fanty. Holt jsem si musel dojít na Weřejné Cikadlo.
Což na tom by nebylo nic neobvyklýho. Ale téměř ranní pozdravení velkým papouchem „Ahoj Hugo“ mě tak vylekalo, že jsem ty Fanty málem pustil.
Ráno juknu z pozaokna a co je venku, no přece liják a vichr. U snídaně se domlouváme, že nějakej liják nás nerozhodí, a tak že prostě jedem byť na dvě hoďky.
Snažím se ještě párkrát kopnout do jedný trosky obumbaný, zda jede s námi, ale to nějak neklaplo.
Mezitím přestalo pršet, a tak s větší chutí vyrážíme za Milanem, kterej má naplánovanou jakousi trasu po vrstevnicích a  hřebenech Bílých Karpat. Po pěti kilometrech ještě zjišťujeme, že Spůďa nemá benzín, takže zajíždíme k pumpě. Pak už vyrážíme, zatím bez pršky, za Mílou a hnedle zvostra nějaký výjezdy na hřebeny bahnitejma cestama. My co jsme měli drapce, tak to šlo, ale jak bylo vidět i v průběhu dne, ti co je neměli, tak je ani nepotřebovali, bo vyšplhali na těch silničních vzorkách taky všude.
Lukáš si takhle pod jedním hřebenem v bahně říká: „Chudák ten Vilém s jeho XJR 1200, ten asi zůstal dole na silnici a neví, kam má jet.“ Než to dořekl, Vilém prosvištěl kolem. Takže vlastně ti co měli drapáky jsou usmrkánci (vč. mě) a ti co to dávali na silničních vzorkách, měli alespoň koule.

Po různorodým motání po zamlžených Karpatech se stavíme na pozdnější obídek v jedný restauraci na hřebenech. Na tom by taky nebylo nic neobvyklýho, až na to bahno co z nás všech opadalo uvnitř čisťonký restaturačky na koberec. Někdo pojedl polívku a utopenečka. A třeba Vilém si dal býčí koule určitě jen proto, abychom viděli, že ty koule opravdu má, když takhle suveréně jezdí po blátě na XJRku :-)
Po obídku brázdíme dál kopečky a zas Míla odbočil kamsi mimo silnice a k velikýmu, prudkýmu a bahýnkovitýmu  sjezdu. Všici sjeli až na Tomáše, Pavla a Viléma, kteří to po domluvě otočili, že počkají na čerpačce ve Valašských Klobůkách. Vilém sjezd okomentoval: „Heléééé to nedám, nejsem magor.“, což člověku nejní nijak divný, když vidí co má pod zadkem :-) Cesta probíhala dál zatím za sucha po bahýnkách a s tu a tam nějakým pádíkem, což k tomu cáákryš patří, ne?

Přijíždíme do Klobouků a dojíždíme tu naši trojici, páč Míla vynechal jednu hřebenovou „Rztu“ z důvodu začínajícího deště. Pokafovali jsme a jedeme už zpět na chatu. Míla to ale ještě bere na Velkou Javorinu lesem. Leje jak z konve už hodinu a čím výš šplháme, je znát stupňujíci se zima. Chvílema klukům pomáhám tlačit po zbytkách sněhu a za začínajícího chumelení s krupkama umocněnýma silným vichrem stoupáme výš až k vysílači. Před vrcholem nejní chvílema vidět na deset metrů. Dojíždím naší skupinku a koukám, jak klucí bečí, že se jim ztratil horský průvodce Míla v tom mlíce.
Nu nic za chvíli jsem byli u chaty. Sjezd dolů od vysílače po náledí ale byl doplněnej několika kreacema jak za jízdy vystopit z motky apod. Lukáš s Afrikou letěl k chatě z kopce do zatáčky spíš asi neřízeným driftem a všichni čekali, jak zmizí ze stráně dolů. Ale nepad a ustál to, což je hodno profíka :-)
Kluci, co zůstali na chatě se nám docela tlemili, jak vypadáme a v čem jsme jeli. Po rozmražení se si dáváme řízečky a pár pivek při pokecu o dnešním toulání se po kopečkách a cca kolem jedný jdeme do pelechů.
Ráno vstaneme, pobalíme, posnídáme a v mínus pěti se snažíme rozmrazit spínačky na motkách. No joo spínačky se rozmrazily, ale motky měli zamrzlý komplet brzdy, takže některý šly utrhnout a některý se musely ohřát půjčenou horkovzduškou. To je tak, když se jezdí dva dny v lijáku a pak přes noc zamrzne. Cesta domů už byla v pohodě, byť byla docela kosa a místy cestou se snažilo posněžovat. V Lechovicích nás ještě Karel zatahnul na vynikající kolena, kterých jsme se nacpali a ještě jsme si je nechali zabalit všici s sebou, bo to niešlo zožrať. Já z toho měl ještě večeři a náš pes posvícení :-)
Akce to byla více než podařená, sešla se perfektní parta, která s sebou dovezla vynikající náladu, byť padaly z nebe hovínka s háčkama. A hlavně - na co ta parta měla chuť, bylo pořádně si zajezdit!!
Chlapcí díky za mě a za Milana :-)

       Fotogalerka je tůdlec:

 CHARYHO ZÁKULISÍ MOSTECKA II

Tak co bych asi tak dodal k víkendové akcičce ................ ???????

No začnu nápadem.

Nápad byl "opět" prozkoumat zákulisí severočeských povrchových dolů spojený s víkendovou kempoakcí :-)

Povrchové doly jsem se už snažil prozkoumat před pár lety, konkrétně Tušimický důl Nástup. To mě ale jen tak načouhnout kus za bránu pustil jakejsi děda patřící k ostraze dolu. Jelikož mě to ale stále zajímalo, zkusili jsme s KTMartíkem a Křenym v roce 2009 do dolu opět "proniknout". Jak se říká "nadrzo", ale tentokrát to také nevyšlo. Důl byl již dokonale hlídán, tak jsme moc neprovokovali.

Více z víkendové akce "Motovíkend s trochou drzosti" aneb zákulisí mostecka z roku 2009 je ... ZDE

Takže letos jsem to zkusil oficiální cestičkou a nakonec po X mailech se to podařilo a dostali jsme povolení ke vstupu do Tušimického dolu Nástup včetně průvodce.

Rozeslal jsem mailíky, kde v kolik se tak v pátek sejdeme. Zamluvil jsem kempík na Nechranický přehradě, kde mělo být místo setkání.

Já osobně jsem vyrazil už ráno do práce na motce a po jedné odpolední jsem směle pomalinku vyrazil směr Nechranická přehrada u Kadaně.

Coural jsem se různě směrem na sever po vesničkách a tak kudy mě napadlo. Dvakrát jsem se schoval před přeháňkou, bo jsem byl línej si navlíkat "šprcku" do deště. Po doražení na místo do kempíku jsem vložil good kávu a čekal na zbytek osazenstva. Nikdo ještě nejel, bo bylo brzo, a tak jsem se vydal ještě na průzkum okolí. Prošmejdil jsem pěšiny vedoucí podél výpustě Nechranický přehrady, kouknul se do vedlejších vesniček a ani jakási pískovna za plnýho provozu mi neunikla. Tam jsem se chtěl dostat na jeden velikej val a vyfotit si pískovnu zhora. No jo ale jak jsem projížděl okolo jednoho pánečka, setkal jsem se s otázkou, co tam chci. Slušně jsem zasomroval a byl jsem vpuštěn na val k focení. Nešlo ani tak o fotku jako o to, si na ten kopec prostě vyhrknout s Varanem.

Po návratu beru první pivko a čekám na kluky. Jako první přijíždí Ladík a Venca na Varanech a bezpochyb jsou žížnivý. Ladík totiž přijel z Karvinný a Venca z Jihlavska, tak měli nárok mít žížu. Další pak už dojíždí v malých intervalech po sobě Pavel, malej Pavel, Vilém, David MB z motocyklovek s kamarádem, Fíša a jako poslední slejzá z motorky Novotňák s Alčou. Večer proběhne klasicky poloožersky, ale tak v míře, aby jsme byli ráno fit, takže uleháme někde kolem jedný po půlnoci.

Ráno mě budí v půl osmý zvuk přijíždějícího Varana a tím nejní nikdo jinej než Máca, kterej nemohl dovalit v pátek večer. Po něm ještě přijíždí Fíšovo bratr, kterej chce taky pokoumat zajímavosti v dolech. Ranní hygiena a trocha srandy z Viléma po ránu nás probrala dokonale. Vilém jakožto pronašeč přísloví, že motorkář musí spát vedle stroje, jedinej nespal v chatce ale u kiosku kde jsme večer pili. Jedinej byl po ránu jaksi hotovej.

Pobalíme a mažeme přes pumpu v Kadani (kde bereme sendvičovou a bagetovou snídani útokem) k ředitelství Tušimického dolu Nástup. Tam máme dostaveníčko na devátou dopolední s panem Poubou. Pan Pouba je už na místě a s úsměvem očekává tu naší dvoukoláckou tlupu.

Po chvíli pro nás přijíždí jakási Praga a směle vyrážíme do tak očekávaného dolu. V Pragovce jsou docela malá okénka, ale i tak čučíme ven, jak se dá. Tuhle jedeme okolo nějakého třídiče uhlí, pak kolem nějakého míchače uhlí a hlavně jedeme neustále kolem dopravníkových pasů, kterých je v celém dole na 100km.

Stavíme na jakési vyhlídce do dolu, kde nám moc ochotně pan průvodce vše vysvětluje. Že důl má 28km čtverečních, že se má těžit do roku 2035, kolik se z dolu čerpá spodní vody, že se musí odtěžit nejprve 100m zeminy, než se dostanou k uhlí, pak že je vrstva cca 100m uhlí atd atd.

Zajímavostí je, že hnedle blízská uhelná elektrárna jednu čtvrtinu vyrobené el.energie vrací zpět do dolu, který jí nekompromisně sežere. Je to nekvalitní sirnaté uhlí, takže do kamen z tohoto dolu nejní vhodné. Do elektrárny, která je vybavená nějakými modernějšími kotly, se kvalita uhlí míchá dle požadavků na jakési homo skládce. Dopravníky o šířce 1200mm se pak uhlíčko rovnou veze do elektrárny, kde je drceno a pod tlakem foukáno do kotle, kde hoří již ve vzduchu, a tak dojde ke kvalitnímu spálení.

Z vyhlídky pak už mažeme dál k vysněnému těžebnímu stroji a tím je skryvkový ThyssenKrupp SCHRS 1550.

Když těsně u něho vystoupíme z Pragovky, jsme všichni jak opaření velikostí a celkovým monstrózním dojmem z rypadélka.

Je to prostě hovado obrovský. Dáme pár fotek, zjišťujeme že ta kraksna má 4 000 tun, že "nachroupe" až 4 000 kubíků za hodinu, že když jsou bouřky, tak že do ni neustále řežou blesky, páč je 51 metrů vysoká. I pan strojník, který sedí v kabince na konci ramene se kolikrát pohupuje ve výkyvech cca jednoho metru.

Na skrývkách za rok vytěží 26,5mil kubíků, který odběhnou po dopravních pasech o šíři 1800mm.

Když je odstávka stroje na opravy a údržby, tak netrvá prý vždy dlouho, ale podle chlapíků obsluhy bývá někdy odstávka i čtrnáct dní, když se třeba vysype nějaké větší ložisko za tři miliony. :-)

Chceme si dát u pasu foto a v tu chvíli se ten panelák pohnul o pár cenťáků. To by se ve mě krve nedořezal, prostě jak píšu monstrózní zážitek. Stroj obsluhuje partička pěti lidí na 12cti hodinové směny. Natěženej materiál putuje přes celej důl zase na začátek a postupně se zasejpá kladačemi a rekultivuje. Do rekultivací dají Severočeské doly 200mil.ročně a opravdu, jak jsme byli svědky, tak po rekultivaci to vypadá lépe než kdy před otevřením dolů.

Zase nastupujeme do off-road Praga a jedem do "kotle" k rypadlům daleko menším než byl ThyssenKrupp SCHRS 1550.  Tím jsou rypadla KU 300S a K800N. Tady se za rok vytěží 13,5mil.tun hnědého uhlí - to sakra taky nejní málo, což??

Tady dole jsou tři rypadla a těží dle požadavku na kvalitu uhlí. Každý rypadlo těží jinak kvalitní uhlí a tak podle požadavků z "mixážního stanoviště" pracují na střídačku, nějakej čas těží všichni tři, nějakej zase jen dva apod.

Tady dole v dole už je docela i dost prachu a to zrovna ani nefoukal vítr a hlavně bylo sucho. Musí to tady být mazec po deštích.

Po pokochání uhlorypadlem K800N naše prohlídka končí výjezdem na zrekultivovanou část dolu. Takovouhle hustou stromovou zeleň nenajdete ani na Šumavě. Dělají při rekult.i jezírka tůně apod. Prostě pecka a po důlní aktivitě tady nenajdete nic. A tak to má bejt, protože důl samotnej by si oblíbil i Niel Armstrong jako tréning na měsíční krajinu :-)

Po rozloučení s panem průvodcem se ještě všichni odebíráme do Března, do restaurace Na Rybníčku, kde ještě poblíž někteří z nás půjdou na odstavené rypadlo KU 800.8/K77.  Máme čas do jedné hodiny a tak hoďku trávíme příjemným obídkem.

Po jídle se loučíme s ostatními, kteří už chvátají domů a já, David MB, Máca a Fíša jedeme opodál na odstavené rypadlo. No rypadlo, je to zas takový mega hovado, který je už vidět na deset kilometrů. Na vrátnici odstavíme motky a už si pro nás přichází jiný pan průvodce. Měníme motohelmy za stavební a vyrážíme kousek pěšky ke kolosu. Pan průvoce už o nás ví od předešlého průvodce z dolu od pana Pouby, který mu volal. Řekl mu, že jsme byli nejlepší exkurze za ty leta, že jsme se na vše ptali a zajímalo nás to, což se prý o školních a manažerských exkurzích říci nedá.

Přicházíme ke KU 800, opět mě zaplavujou pocity po těle z toho "malinkatýho stroječku". Spousta těchto strojů má podvozek na pasech, tento stroj je tzv. kráčející. Jeden krok = 3m a trvá jednu minutu. Výška stroje je 51m, váha 3900 tun, šířka 29m a délka je 138m - drobeček, co?? Příkon jen na rypadlové kolo má 4x320KW. Vytěží 4200 kubíků za hodinu a ve službě byl od roku 1979 do roku 2010, kdy byl odstaven. Nyní funguje jako turistická zajímavost, kde každou sobotu třikrát denně probíhá zdarma prohlídka stroje. Dělají tu i různé akce pro děti. Pro ty je KU 800 nazváno jako Březenský drak a je k němu i jakási pohádka.

Nejní z něho ale odepsanej šrot, ale je jaksi v záloze, kdyby byl třeba. Znovuzprovoznění by trvalo cca jeden rok.

Po fotománii, kdy David odkráčel asi 400km od stroje, aby ho mohl celej vyfotit, jsme se rozloučili a mazali dál směrem na vodní dílo Fláje.

Po cestě ještě zajíždíme pofotit důl, který se připletl do cesty a cestou na Fláje dáváme kávec. Přes vodní nádrž s pitnou vodou Fláje jedeme po hranicích na rozhlednu "Komárka", kde nás napadá zajet ještě do Bílinského dolu kamsi na okraj na pár fotek. Netrvalo dlouho a byli jsme u dolu. Kus jedeme offíček, ale radši motky necháme stát opodál a zbytek dojdeme pěšky, aby jsme zas tak neprovokovali. Dáme pár fotek, zaoffroadíme a loučíme se s Davidem, kterej maže dom. Já s Fíšou a Mácou pokračujeme do Teplic, kde se odpojuje Fíša a doporučuje nám kempík v Chabařovicích.

V kempíku se ubyvakujeme s Mácou v mikrochatce, ale na přespání to stačí. A mažeme do knajpy na véču. Zanedlouho přijede i Fíša s manželkou, bruderem a kamarády, a tak večer trávíme pivním klábosením.

Ráno vyrážíme s Mácou někde kolem osmý. Chvíli se nás pokouší nasrat déšť, ale tak po dvaceti kilometrech ho to přejde a další kiláčky po vesničkách probíhají za sucha a dobrý nálady. Až na jednu chvilku, kde v Roztokách projíždíme kolem jedný známý cedule, asi se zákazem vjezdu bo co to bylo, a hnedle si na nás za rohem počíhali přátelé - kamarádi policisté. Nejdříve se netvářili, ale nakonec to dopadlo dobře stokorunačkovou pokutou.

Domů já dojíždím za sucha, ale Máca večer psal, že posledních deset km od baráku promoknul na kost.

Co dodat??

Víkend to byl hooodne zajímavej. Díky všem co se oučastnili a obzvláště průvodci panu Poubovi za ochotu a výborný přístup!!  

Fotky ode mě, Fíši a Máci

Fotky od DM Bodláka