Ladíkovo motání 25.6 - 29.6 2014

Jak bych začal??

No snad možná tím, že po prohlídce povrchových dolů v roce 2012, kterou jsme si spojili s motoakcí jsme se s Ladíkem aliaz Dědkem domluvili, že když jsme navštívili obrovské uhelné povrchové doly, tak proč někdy neudělat motoakci na Karvinsku a nepodívat se do hlubinného dolu.

Jak myslíte, že to dopadlo??

No domluvili jsme séééééé !!!

Pořádající Ladík z Karviné, já Chary, ZdenaCB, Karel a Máca z jižních Čech a Ital z Pardubicka a nahodil se termín 25.-29.6.2014.

Jelikož jsem dostal dovolenou celý týden, vyrazil jsem už ve středu 25.6. Kluci nemohli, a tak že  oni přijedou až ve čtvrtek. No co vám budu povídat. V den odjezdu jsem od páté ranní sledoval, jak nepřetržitě venku leje, takže jsem nikam nechvátal. Vyrazil jsem až kolem poledního, kdy déšť trochu ustal. Jel jsem po staré na Brno a někde u Rosic mi konečně přestalo pršet. Vzal jsem to teda na Uherské Hradiště, Zlín, Valašské Meziříčí, Rožnov pod Radhoštěm, Frýdlant, Český Těšín a cílovou Karvinou. Cesta byla v pohodě až na ten nekonečnej průjezd Zlínem. K Ladíkovi jsem dorazil někdy kolem půl osmé večerní, přivítal jsem se s Dědkem (Ladíkem) a jeho Darinkou a hnedle jsem dostal pivko a grilovanou krkovici. Po ubytování v příjemným podkroví jsme poladili Ladíkovo motorky a klábosili v garáži asi do druhé ranní.   

Ráno po snídani jsme poladili ještě motku Ladíkovo klukovi, dojeli jsme pro soudek piva a chlazení, dali si obídek a vyrazili na motorkách po okolí a do známého motobaru U Hanky. Jezdili jsme asi do šesti do večera, pak už jsme měli hlášku o tom, že kluci jsou kdesi za rohem. Myslím, že jsme si pojezdili dost dobře. V Dědkovi „bouchly saze“ a nakládal plynovou dávku  Varaderu takovým způsobem, že mi chvílema připadalo, že jsme na Hungaroringu a ne na okolních „bundeskách“ Ostravy. Po příjezdu kluků se večer jemně popíjelo a krafalo, jak jinak než o motkách, za stálýho cpaní se rožněnýma krkovicema, burákama, gumovýma medvídkama, zazikama a to vše prolejvané Radegastem.

V pátek ráno jsme osedlali ty naše hajtry a vyrazili směr Ostrava na prohlídku hlubinného dolu Landek. Na Landeku je to vše udělané jako muzeum. Od muzea záchranných hornických složek, přes šatny a sprchy horníků, přes vystavenou důlní těžební techniku až k samotnému dolu.

Byli jsme příjemně přivítáni obsluhou důlního muzea, která je složená z vysloužilých důlních veteránů. Ti nás hned při příchodu poprosili, jestli by jsme jim nepomohli roztlačit důlní lokomotivu. Nejdřív to znělo jako šprým, ale byl to fakt. Do lokotky jsme trochu drbli, lokotka zabafala a už mazala po svých. Hnedle si nás po roztlačení vláčku vzal na starost pan průvodce, který provázel muzeem důlního záchranářství a sám záchranářem celý život byl. V muzeu se pokocháte od spousty dýchacích přístrojů, přes nehořlavé obleky, měřiče metanu, měřiče oxidu uhličitého, dobových starých fotek, hasícího systému poháněného proudovým motorem z ruského vrtulníku (parogenerátoru), až ke krátkodobému filmu o důlním záchranářství, o důlních neštěstích a ke stěně se jmény záchranářů, co zemřeli při vyprošťovacích a hasících pracích.

Po prohlídce a odborným výkladu o důlním záchranářství jsme se přesunuli k šachetnímu výtahu, kterým nás svezli do podzemí. V podzemí jste tu jen kousek pod povrchem, důl je už vlastně zasypán hlušinou. Výtahová klec uvnitř ale simuluje, jako kdyby vás vezla kilometr pod zem včetně displeje s ubíhajícími metry. Klec vlastně jede pod zem rychlostí 12m/s a s nákladem bez lidí až 18m/s, což je dost hustej šupec. V minulých letech podle pana průvodce a záchranáře se utrhla asi se čtyřiceti horníky, selhala i záchranná brzda a horníci spadli 1200 metrů dolů až na dno šachty. Přežilo jich tuším osm. Další „nehoda“ se stala, když zamrzli koncové spínače a strojník vytáhl klec s horníky až k tomu hornímu kolu na šachtové věži. Načež to horníci žertovně okomentovali, že takový pěkný výhled na Ostravu ještě neměli. Dole v dolech je to ukrutná dřina, prach, metan a oxid uhličitý. Již při druhém nádechu oxidu, prý pěkně navždy usnete. Horník za starých časů kopal uhelné sloje vysoké třeba jen šedesát centimetrů (60cm = mocnost sloje) a to až o rozloze 150X200 metrů. Když to bylo v leže, druhý mu taktéž v leže odhazoval uhlí a museli za směnu vykutat osm tun uhlí, aby si vydělali.  Samozřejmě vše za sebou museli ihned pažit výdřevou, aby to na ně nespadlo. Další sloje byly šikmé nebo svislé. To už bylo prý lepší, že se materiál odvaloval. Nevím, ale myslím, že spousta z nás vlastně ani netuší co to je DŘINA. Horníci z nočních ani nechodili domů, ale do místní nálevny, ze které večer zase šli fárat. Roušky nikdo v tom prachu nepoužíval a místo kouření v dole žvýkali tabák.

Po vyfárání a rozloučení se s pány průvodci nám byla doporučena restaurace přímo v areálu parku Landek. Neprohloupili jsme, protože jídlo bylo fakt super. Po jídle a dobrém coffee jsme ještě pofotili vystavené důlní těžební stroje a mamuta s neandrtálcem.

Další dost svižný přejezd byl do kopřivnického muzea Tatra. Svižný přejezd okomentoval Karlík (z nás nejstarší): „že kdyby nebyl takovej starej blbec, tak by si myslel, že je to školení mladých bláznů J“. Já osobně jsem v Tatráckým muzeu byl už potřetí, to samý Ladík, takže my už jsme věděli, co tam uvidíme. Kluci si to ale náležitě užili a kochání starejma aparátama se jim líbilo. Kdo pojedete kolem, doporučuji se zastavit.

Z Kopřivnice jsme opět svižně pokračovali zpět k Ostravě podívat se na památník druhé svět. války Hrabyně, kde jsme pokoumali pár vystavených válečných aparátů. Památník je nemalých rozměrů a je z nemála betonu. Myslím, že temelínským věžím by mohl konkurovat. Od válečných strojů jsme se přesunuli opět k důlním podivnostem. Jednou z nich byl nakloněný kostelík Karviná – Doly. Po cestě ke kostelu jsme se nezapomněli zastavit u všudy známého motobaru U Hanky, kde jsme napálili kafíčko a limošku.

Je to kostel Sv.Petra z Alkantary, který byl postaven v roce 1735. Pod kostelem se vytěžilo 27 slojí (pater) o celkové mocnosti (mocnost = výška vytěženého uhlí) 52,8m, což způsobilo pokles kostela o 34 metrů. V roce 1995, byl kostel staticky zajištěnej a opravenej. Nyní je v dolíku, ale lidi pamatují časy, kdy z nedělních bohoslužeb děti od kostela sáňkovali z kopce.

Od kostelíka jsme se ještě projeli kolem nynějších šachet okolím Karviné a šup k Ladíkovi domů na grilovaný dobroty, pivko, vířivku a to vše doplněný metalovou muzikou z místního rockovýho rádia.

Sobotní ráno zahajujeme vstáváním o osmé ranní, kluci si ještě online dělají cestovní pojištění a mažeme přes Český Těšín na prohlídku koncentračního tábora v Osvětimi Auschwitz. V roce 2006 jsme tu už s Janou byli, ale nenavštívili jsme přímo Auswitz ale Birkenau. To je druhý, daleko větší lágr, za městem Osvětim.

Prohlídka obou táborů je možná v jeden den. Musíte ale jako my do Auschwitzu, kde si koupíte vstupenku, dostanete sluchátka a průvodce. My tentokrát měli průvodkyni polsky mluvící, což nám vůbec nevadilo, protože Ladík umí líp polsky než česky, takže nám všechno překládal. Projdete za stálýho výkladu několik domů v táboře, včetně plynové komory se spalovnou. Na prohlídce vás čeká průchod několika domy, kde je spousta vzpomínkových předmětů v podobě fotek, kopic zabavených osobních věcí, včetně devíti tun dámských vlasů, kopice plechovek od Cyklonu B, zdi smrti a dětské místnosti, ve které jsme snad ani být nemuseli. Víc o tom, co jsme tam slyšeli a viděli se tu nechci vyjadřovat, myslím, že se to sem nehodí a každý by si to měl prožít sám za sebe.

Nicméně po této prohlídce vás v ceně naloží a převezou se stejnou průvodkyní autobusem za město na druhou prohlídku tábora Birkenau.

My jsme zaplatili parkovné a pelášili jsme všichni docela přešlý zpět k Ostravě. Dali jsme obídek u pana Quana z Hanoie v čínské restauraci v supermarketu a posléze přejeli na kávu do Ladíkovo oblíbenýho baru, kde jsme se ještě dohodli na další jízdě. Dalším cílem byl přírodní závodní Těrlický okruh, kde se tuším stále závodí. Po recesním projetí okruhu jsme si ještě pojezdili po okolních kopečkách, šotolinkách, podívali jsme se na horskou chatu Na Prašivé a odtud po malých cestách domů k Ladíkovi,  s jednou zastávkou na začátku Karviné v Rybím domě. V rybím domě si můžete chytit rybku s sebou nebo se tam v místní restauraci nacpat lejklejma čudlama J

Večer opět proběhla grilovačka, nějaká kořalka a klábos s Darinkou asi do druhé ranní. Nedělní ráno už moc veselý nebylo. Je konec prodlouženýho motovíkendu a to bikerovi nikdy nejde pod vousy. Ten kanec Ladík ještě stihnul udělat pár žertíků na můj účet ve formě samolepky nějakýho motýla na mém kufru a samolepky autoškoly, tedy modrýho „L“ pod mojí SPZtku. Já si toho nevšiml a kluci měli za úkol mi to sdělit nejdříve až na první pumpě. No co na to říct, snad jen že prdel musí bejt!!!!!!

Cestou domů jsme to vzali přes Opavu, Šternberg, Litovel, Boskovice, Třebíč a k domovům. Nad Brnem jsme pěkně a vydatně zmokli, ale to asi k motorkaření patří a kort u mě. Mě leje přece vždyckyJ.

Akce byla super, posílám velkej dík Ladíkovi, Darince a všem zúčastněným motokééémošům.

Zdar uhelný Synci.....

Kompletní fota ode všech jsou tady:

Svezení s Alešem Lopraisem a jeho týmem v Milovicích 6. - 7.9. 2014

Pro fotogalerii si klikněte na fotku nebo sééééém

O tomto víkendu se mi dostalo pozvání od kamaráda Vildy na neskutečně zajímavou akci na milovický tankodrom.

Tou akcí bylo nemalé povožení od Aleše i jeho kolegy v soutěžních Tatrách ( Princeznách) po milovickým tankáči.

Co dodat, zážitek v jejich podání to byl neskutečnej. Pěkně jsme se povozili, něco pojedli i něco popili a to všechno zaspali pod širákem u motorek. Byli jsme čtyři - Vilda, Západ, Fíša, já a kolem nás Alešův tým včetně jeho táty a pár dalších přizvaných lidí.

A jaký to teda bylo? Všichni se k nám chovali jak k vlastním, perfektně jsme popovídali s Alešovo taťkou, kterej nás neustále napájel výbornou slivovičkou. Dozvěděli jsme se spousty zajímavostí, technickejch a organizačních věcí týkajících se Dakaru a vytahali jsme spousty a spousty rozumů od oprav, technologií, systémů až po samotný řízení soutězních Tatrovek.

Tatrovky jedou jako prase, aby taky ne, když Princezny mají 1000 koní a 3000Nm kroutící moment. Ale jestli si myslíte, že v tý kabině je to med, jak známe z videí, tak na to zapomeňte. Většina z nás měla sedřenej krk od pásů a chvílema jste nevěděli, kde jste, jaký to byly štosy. Párkrát jsme letěli i vzduchem, což pro devítitunovej kolos nejní zrovna problem.  Je to ukrutnej nápor na tělo celý, ale brutálně na krční páteř. Jen pro představu to dostává takový pecky, že v sobotu prdla pravá přední pneumatika kolem ráfku a hnedle na to se urval jeden ze dvou zadních tlumičů na pravý straně. V neděli dopoledne se urval jeden ze dvou předních na pravý straně.

Nicméně ty chlapi maj "velký koule" a každopádně jim přeju jenom samý, jak Dakarský, tak nedakarský úspěchy a ještě jednou velký dík Alešovo týmu a hlavně Vildovi za pozvání!!! 

Fotogalerie je doplněná, takže kompletes!!!!

Víkend u Itala 12 - 14.9 2014

ANEB S ITALEM V PŘEDSÍNI

Pro fotogalerii poklikejte myškou na fotku výše uvedenou :-)

O vejkendu jsme se sešli u Itala doma ve Vysokém Chvojnu, aby jsme pěkně pojezdili a poklábosili.

Dorazil jsem já, Máca, Karel, Ladík s jeho klukem Tomem a samo, že nechyběl náš hostitel Itálek se ženuškou Lůcou, malou Peťou, Vojtíkem a plastožroutským hafanem.

V pátek jsem vyrazil v půl páté ráno, abych ještě něco porobil v práci u Kolína. Jenže vstávat ve tři ráno za bubnování dost silnýho deště na parapet s představou jízdy nebylo zrovna nic moc. No, vyrazil jsem, ale po dvaceti kilometrech jsem myslel, že to otočím. Asi si dokážete představit jízdu potmě za lijáku samozřejmě s mlžícím se plexi...prostě slast :-(

Začal jsem něco vidět až v Říčanech, tam se už rozednívalo. Na dálnici před Prahou jsem trochu přemejšlel, že si zajedu do Motole nechat si vyšetřit makovici, páč mi tahle jízda v lijáku po tmě fakt nepřišla normální. Nicméně jsem kolem poledního dorazil k Peťovi, počkali jsme na Karla a Mácu a vyrazilo se do firmy Ultralight vyrábějící malá lehká letadla. Firmou nás provedla bike kamarádka Bára, která nás zasvětila do kompletní výroby, od vývoje, laminování křídel, nástrojárnou, lakovnou, cnc dílnou, kompletážní linkou až k samotným hotovým letadlům. 

Po prohlídce jsme jeli vyzvednout Ladíka s Tomem, který dojeli z Karviný a Itoš nás všechny pak zatáhnul do nějaký dřevěný putiky na teplou potravu :-)

Po jídle jsme dojeli k Italoj dom, kde se večer trávil v mixáži pardubickýho piva a domácí slivky. Ráno nás Peťa vzal do aut (v rámci vystřízlivění) a vyrazili jsme do výrobny brzdových destiček a kotoučů Gold Fren. Pěkně nás provedli celou firmou a dokonale nás zasvětili do výroby brzdových segmentů opět od A do Z.

Kolem obědního jsme osedlali oře a sešli jsme se s Bárou jedoucí na BMW F800 a Gábinou letící na Hondě CBF1000 a vyrazilo se probrouzdat Libereckej kraj po různých šoustkách. Pojezdili jsme za Barčou snad veškerý pr....le a večer, když jsme v půl desátý dojeli k Italoj, tak jsme měli něco kolem 350km.

Povečeřeli jsme velmi chutnou krmi v podobě moc dobrýho naloženýho, "hypermanganem mytýho :-) vorožněnýho" masa, zapili malým pivkem a jelikož jsme padali únavou na tlamu, tak se šlo do pelechu.

V neděli po snídani jsme se rozloučili a mazali domů, kdy samozřejmě jsme s Karlem a Mácou asi pětkrát zmokli.

Víkend to byl dosti povedenej, plnej komedie, jak v podobě smíchu tak i několika směšných karambolů.

MOTTO VÍKENDU 

KONČIM, TOHLE JE MŮJ POSLEDNÍ SRAZ, SERU NA VÁS

:-)