26 - 29.5 2016

I když už jsem na Erzbergrodeu byl začátkem roku 2009, tak jsme se dohodli se ZdenouCB a Peťou Štěpkou, že se tam podíváme. Oni premiérově, já podruhé, ale s myšlenkou, že si to trochu okořeníme.

Než ale vyrazíme po dalších větách, chci upozornit, že část trasy jsem popsal podrobně podle názvů měst a vesnic. Udělal jsem tak proto, že je to jen malý trip a je kousek za hranicemi, a tak může bejt inspirací pro někoho, aby si to projel. Je to kousek pro jihočechy a svezení po úzkých vesnických, rakousky upravených a čistých silničkách se zajímavou přírodou stojí za to.

 Jinak vím, že reportíky složený z názvů, čísel silnic a ceníků jsou k „popukání“…..

Takže ….

Vyrážíme tedy ve čtvrtek ráno, i když hlavní závod, který chceme vidět, se koná až v neděli. Ještě před odjezdem se ale předběžně domluvíme s další partou kluků od nás, že by se tam také vydali, ale až v sobotu.

Ouukeeej, začneme nudně ……….

Jedeme tedy přes Kaplici do Rainbachu, za kterým už chci jet jen po vesničkách na Sankt Oswald, Guttau, Sankt Leonhard, Kaltenbergem do Lindenu a odtud opět po „prdelích“ do Ybbsu an der Donau, kde kávujeme a „vostře“ rýsujeme další plán. Z Ybbsu posilnění kávou a svačinou jedem v klidu po různých prdelích směrem na Scheibbs, před kterým najdeme u říčky místo na spaní za jakýmsi seníkem. Postavíme stany a radši bez ohně kecáme do noci u plechovkovýho píva.

Ráno je docela kosa, tak je třeba na zahřátí zalézt do ledový říčky, a tak i činíme. Po ujetí pár kilometrů posnídáme pršůtky a čerstvý pečivo v jednom Sparu a padáme dál směr Mariazell.

Mariazel jako takovej je pro mě ničím nezajímavej, je to samé lyžařské centrum apod. Ale cesta na něj ze Scheibbsu přes Puchenstuben a Wienerbruck je motorkově zajímavá. Máme mraky času, a tak jsme se dohodli, že doslova prošmejdíme okolí Mariazellu. Z Mariazellu jako první jedeme dolů na Kapfenberg, kde se cestou přejíždí malý „průsmyk“, a sjíždí se do nádhernýho sklanatýho údolí s městečkem Seewiesen. Těsně před městečkem při sjezdu dolů je po pravé straně lavička namířená na skalnaté údolí, což úplně nabízí k uklohnění obědu a kávy při neustálým čumění do dvou skal a zelenýho údolí. Napsal bych kochání, ale to je už dost časté a moc spisovné doprde…. J

Po takovýhle pauzičce za to „bereme“ a kodrcáme se přes Murzzuschlag  opět okruhem na Kapellen, Raxen, Reichenau, Schwarzau, St.Aegyd opět dolů na Lahnsattel a Murzsteg, kde se točíme vpravo spojovačkou přes Aschbach opět k Mariazellu. Projetí těchto okruhů opět stojí za to, je to samý kopeček, výhledy a super svezení na pěkným asfaltu.

Je pozdní odpoledne, a tak se musíme začít šíbovat někam poblíž Eisenerzu, kde chceme druhý den dopoledne zakotvit.

Za Mariazellem v Sankt Sebastianu odbočujeme po svačině a nákupu v místním Bille na Neuhaus, ale schválně to bereme okolo jezera Erlaufsee, což vůbec nebylo zážitkově na škodu. Při příjezdu do Lunz am See se už smráká, a tak je už nutné sehnat hnípání na noc, který se asi už hodinu snažíme někde sehnat různýma bahnitýma výpadama a enduro vložkama v okolí řeky Ois. Marný bylo bahnění a jiný průzkumy, nikdy to nebyl pětihvězdičkovej plac na spaní a všude bylo bahno nebo soukromý pozemek. Jako poslední variantu se pokoušíme o nějaký kempík u jezera Lunzer See, opět ale marně. Nic, velíme odjezd dál směrem na Eisenerz s tím, že sebou při nejhorším holt někde flákneme za popelnicema J

Cestou z Lunzu podél řeky Ybbs těsně před Gostlingem an der Ybbs nachází Peťa po malým průzkumu za loukou u řeky nádherný místo i s ohništěm. Super, táboříme. Pracujeme jako první na večeři, koupeli a alespoň jednom pívu jakožto odměnu za docela dost náročný a vyčerpávající den. Kecáme, popíjíme a stany stavíme až později v noci. Myslím, že tu noc jsme všichni spali jak špalci.

Ráno opět proběhneme říčkou Ybbs na osvěžení, pobalíme propriety a jedeme na nákup do města Gostling.

V místním Sparu si nakoupíme snídani, jídlo na zbytek víkendu a hlavně nějaký pivo do zásoby. Po snídani někde na cyklostezce v zákazu vjezdu u Hieflau přijíždíme do Esenerzu, respektivě do lomu Erzberg. Platíme vstupné, parkujeme motorky a jdeme koukat na enduro rozjížďky v ukrutným vedru a dusnu, což většinou nevěstí nic dobrého. V odpoledních hodinách přijíždí i zbytek kluků od nás, ale v tom se nad Erzbergem setkají tři bouřky a začne doslova peklo. To že ukrutně začalo lejt a bouřit kolem nás by tak ještě šlo, ale že se nebylo kam schovat před kroupama velikosti golfovýho míčku a že z cest lomu se staly řeky během pár minut, to už úsměv nebyl na místě. My byli schovaní pod tribunou, kde jsme teda suchý moc nebyli, ale uchránila nás proti kroupám, někteří byli až tři namačkaní v plastovým hajzlu TOI TOI a jiný krom těch v obrovským párty stanu a autech dostali co proto. Asi po hodině tohohle kroupolijáckýho bouřlivýho masakru jsme to šli rozpít do kiosku. Pár pětiprocentních piv a pár Jagermaisterů vyřešili náš problém, kde a jak budeme spát. Tančilo se i v pártystanu a naše zábava končila asi někdy ve dvě ráno tím, že nám Peťa na rozmočený šotolině hned za vstupem udělal bivak z plachet, kam jsme se vešli všichni. Museli jsme přejet asi dvacet metrů s motorkami, a tak jsem jim všem předvedl, jak se na místě bez zařazenýho kvaltu padá na zem, načež mě hnedle kluci trhli jejich kulinářským uměním, který spočívalo v tom, umět ohřát guláš z plechu a trefit se s vyklápěním jeho obsahu do ešusu. Byla to docela prdel, někdo jsme jedli i ze země, protože většina byla tam. Některým to moc pěkně chroupalo v zubech, ale jelikož to bylo jedeno ze země v lomu na železnou rudu, tak to tělu snad i prospělo. Jiný lidi žerou železo v tabletách, naši kluci žerou železo v guláši, proto jsou tak zocelení. To kdyby chudák věděl Pepek námořník, že se takhle dá konzumovat železo s dobrým gulášem, to by se jim hned na ten zelenej hnus vysra…. J

Ráno po probuzení nás požádá a slušně pakuje ostraha, jen abychom sbalili bivak, tak tak činíme a jde se snídat. Opět začíná ukrutný vedro, což po předešlý opici je opravdu k vychutnání. Asi do půl druhé koumáme hlavní závod a po závodě jedeme všichni společně k domovu po hlavních tazích Weidhofen, Enns, Freistadt a jsme doma.

Akce to byla výborná, hlavně poježdění kolem Sankt Leonhardu a okolí Mariazellu po různých vedlejškách a zajímavých cestách. Erzberg doporučím všem klukům a holkám, co mají rádi enduro doprovázený párty akcí, hudbou a alkoholem. Z netu máme všichni hodně nastudováno, ale vidět live jezdeckou techniku třeba Taddyho Blazusiaka nebo Lettenbichlera stojí za to.

Díky ZdenoviCB a Peťovi za moc pěkný poježdění a zbytku za kamenoželeznej guláš a výbornou společnost na Erzbergu!

 Fotogalerie

Jednoho dne mezi Vánoci mi volá Peťa z Pašic, jestli nechci s ním a jeho kamarádem Spůďou

 „hodit woko“ na Elefantentreffen.

V té době jsem jim ale nic neslíbil, protože jsem věděl, že kluci si to pěkně plánovali spolu, nakoupili si co potřebovali, a tak jako „starej“ kmet jsem jim tam nechtěl překážet. Ale i přesto Peťa trval na tom, abych jel s nima už z domova, byť jsem zkoušel, že se sejdeme až na místě. Nakonec jsme byli všichni rádi, že jsme už z domova jeli spolu. Já jel na svým Varanu a oba dva kluci sedlali Suzuki DR650. Prdel byla v tom, že já vezl základ, co potřebuji na takovou jednonoční „misi“, ale kluci byli řádně vybaveni, což později nebylo vůbec na škodu.

Peťa byl tak naloženej různýma věcma a asi půlkubíkem štípanýho dřeva, že půl cesty jel po zadním v těžkorovnatelných turbulencích, a když jsme dali ve Volarech zastávku na kávu, tak mu DRko přepadávalo přes stojan samovolně, no prostě prdel…..

Já byl před touto akcí na Elefantu už dvakrát, a to v roce 2009 kdy bylo -7°C a v roce  2012, kdy ráno bylo – 15°C a nešla mi ukousnout ani tatranka. A zrovna na týhle pumpě ve Volarech se mi tenkrát smála pumpařka, jak jsem měl zamrzlý plexi na helmě, protože tam měla -12°C.

Tentokrát to bylo ale jinak …..

Teplota přes den byla nad nulou, tak se jelo hezky, čekal jsem ale, že na Elefantu bude určitě bahenní horor.  Taky že jo. Přijíždíme na Elefant a hned u vstupu slézáme z motorek po kotníky do řádných bahenních sraček. Platíme vstup a dostáváme vstupenky s pořadovým číslem 4300, což si teda dokážete představit, že takový počet lidí umí dost slušně rozjezdit a rozdupat celej areál srazu. No nic, plán kde udělat bivak nechávám na klukách, který se rozhodli, že to vezmeme na levý svah až někam nahoru. To jsem přesně potřeboval slyšet, protože dvoutunovej, naloženej Varan jezdí v bahně do krpálu, jak kdyby se v tom narodil – (ironie) J. Nicméně jsem ho měl schválně přezutýho na špalíkách, a tak jsem za něj těma rozbahněnýma kolejema v krpálu rafnul a děj se co děj. Je přece známo, že spousty problémů se řeší plynem ne. J  Joooo, šlapalo to až na první etáž, tam jsem vyjel, ale nahoře mi Varan sám změnil směr jak zajíc v poli a zaparkoval se sám do řady strojů, zahrabal jsem ho a nehnul s ním ani kousek, přičemž jsem ho stále držel na levým koleni, abych nepadl. Jenže na Elefantu jsou si všichni rovni, a tak jakýkoliv kolemjdoucí a kolemchlastající, když vidí nesnáze „mladého“motocyklisty, tak hnedle přiskočí na pomoc. Vytahli mě za prdel Varana ven z řady parkujících strojů a čekali co bude. Rafnul jsem za něj znovu a doslova jsem vylít s tím Sergejem na druhou etáž, kde jsem sklidil italskej potlesk. Hurá jsem tu a už se v těch sračkách nikam nehnu!! Za mnou se klidnějším a technicky ladnějším způsobem vyškrabali kluci na Drkách, vybrali jsme flek už po nějakém předešlém bivaku, kde už byla rozházená sláma a tam se nakýblovali.

Peťa zastával motto „kdo je připraven, není zaskočen“, a tak měl opravdu všechno. Myslím, že kdyby bylo moc sucho, tak měl sebou snad i trochu bahna. Takže zrežíroval a nastavěl motorky do účka a s naší malou pomocí natáhl plachtu přes ně, čím vytvořil úžasnej bivak. Po zabydlení se roztrhl pytel s kořalkou, svařákem a nějakýma dobrotama. Je dost hnusně, je kolem nuly, všude bahno a dost právě ne moc velká, ale vlezlá zima. No nic, jdeme na průzkum celýho areálu.

Všude kupodivu je bahno, bahno, bahno a v tom všudypřítomným bahně spousty nalitých riderů. Je to tu komedie, jezdí všude sem a tam, nahoru, dolu a hlavně se jezdí v „kotli“ srazu na takovým malým rozbahněným okruhu kolem stánků. Samozřejmě se tu jezdí ukrutně řídkým bahnem s loužema . J Tady to chvíli sledujeme, jak padají, jak jim to nejede, jak jezdí do půl těla nebo skoro nazí a celkově sosáme tu něčím jinou zajímavě praštěnou atmosféru. Po návratu ke stanu, rozjedem, teda spíš opět Peťa oheň a krafeme při popíjení píva a kdesičeho několikaprocentního, co hřeje. Sledujeme partu Italů, co přijeli na lehkých endurech, kteří staví stany vedle nás. Po chvíli se ale seberou, vezmou jen motorky a jedou dolů někam jezdit a zřejmě lemtat do spodních kiosků.

Kolem půlnoci už není jen vlezlá zima, ale dokonce začíná foukat dost silnej vítr, kterej bere ohně mezi těma všema kvantama stanů a do toho začíná jako bonus pršet. Ležíme a snažíme se spát, bohužel to moc nejde a tak lezeme zase ven, podpoříme opět oheň a čumíme na šrumec kolem. V tom kde se vzal, tu se vzal, objevil se italskej soused z vedlejšího stanu. Přitlačil v těch sračkách napůl rozebraný enduro bez zadního blatníku. Dost se mu tlemíme, protože je úplně na šrot a říkáme si, na čem asi ráno pojede domu, když si z docela pěknýho endura udělal rozesranej pekáč. Nicméně se pozdravíme a Ital zalézá do stanu a jde spát. Ovšem tím italskej román nekončí …….

Asi po dvaceti minutách se Ital probere a začne si ukrutně blejt ve vlastním stanu. Po nádherným blicím představení vně stanu Ital opět usne, aby se po pár minutách vzbudil a představení opakoval. To už ale po druhý akci začal lézt ven, myslím, že uvnitř musel už plavat. Vsedě, jen ve vchodu do stanu se nadýchal čerstvého vzduchu, otočil se dovnitř stanu a blicí proces opakoval potřetí. No my chcali smíchy, myslím, že tu třetí várku hodil pohledem na ty dvě předešlé. Ovšem Italovi se nakonec jen v termoprádlu, bez ponožek podařilo vylézt z blicího bivaku. Vstal a bosky tím bahnem došel k nám poprosit jen o papírové kapesníky. Peťovi se ho zželelo, dal mu celou roli hajzlpapíru, itoš poděkoval a po vysmrkání se se poklidně nasoukal a zapnul do svýho blitkama naplněnýho stanu a spal.

Po ukrutným vytlemení jdeme dát druhej pokus spánku. Ne, nejde to. Tak jen ležím, čumím a poslouchám děj kolem nás. Chvíli fouká, chvíli prší, ale kolem druhý ráno cítím, jak přituhuje, což mění déšť na sněhové krupky a kolem třetí už ustává i vítr a já na chvíli usínám. Do rána jsem byl ještě několikrát vzhůru, a tak jsem spánku moc nedal. Spůďa taky měl nějaké noční trable se zimou a zmrzlýma nohama, tak taky spánku moc nedal. Jen ten náš „tučňák“ Peťa byl spokojenej a vychrupkanej do růžova.

Ráno při teplých nealko nápojích a snídani sledujeme ranní šrumec, kterej nás vyláká se projít, abychom jsme se trochu rozhejbali a zahřáli. Po návratu balíme bivak a těsně před odjezdem se nám ukáže i soused Ital, že žije.

Malinko sněží a my vyrážíme dolů bahenní trasou a po zasněžených asfaltkách k domovu. Stavíme cestou opět ve Volarech, kde už od Strážného je na silnici jen mokro, kávujeme a s ještě jednou zastávkou u Peťi na umytí motorek od soli jsme doma.

Myslím, že akce se moc povedla, ale pro mě osobně byla daleko lepší ve větším mrazu a sněhu než v tomhle bahenním vlezlým kolemnulním počasí. Klukům moc děkuji, byli super parťáci a moc jsem si to s nima užil. Myslím, že Elefantentreffen by si „každej“ biker měl okusit na vlastní kůži. Ne ale tak, aby dokázal jen svýmu okolí, že nezmrznul a že je dobrej, že umí jezdit na sněhu, to nee!!! Měl by tam jet nasát tu elefantí atmosféru. Není to motosraz, jakej znáte. Je to něco jiného, skvělého. A když už si tak něco dokázat, tak si dokázat jen sám sobě, že člověk není nějaký „wořezávátko“, který nastydne u otevřený ledničky. My se tam jedeme vždy jen podívat a nasát tu atmošku na jednu noc a hlavně máme to z jižních Čech opravdu kousek. Myslím, že chlubit se a považovat se za Elefantího srazaře můžeme až tehdy, až budeme jako ti skalní, co tam jezdí desítky let a z nemalých dálek.

To jsou frajeři na místě, my ne, my jsme jen nezmrzli. J

Fotogalerie:

MOTOKINDERSKIJÖRING 2016

Tady je několik fotek a horších videí z našeho kravení ve sněhu...

No co, je zima, děje se hovnooooooo

Je zimní čas, sněhu je málo,

dřepěti u krbu, to by tak hrálo.

Znuzelej motorkář, není mu rovno,

je prostě zimní čas, děje se hovno.

Zasraný vánoce, dost hlučnej silvestr,

přibral jsem do hajzlu na další semestr.

Na štědrý den mou krosku pevně jsem uchopil,

hned v prvním potoce komplet ji utopil.

Kompletně zmáchanej, parta se tlemila,

že nikdy nezřeli většího debila.

Nový rok konečně klopýtá za námi,

těším se hovada na jaro, na flámy.

Přeji vám zdravíčko ať všechno vychází,

nechť nikdy vám XLko nikomu neschází.....

Tůdlec je pár vysoce kvalitních fotografií mé koupele na štědrý den.

Na dně potoka byl kmen kterej mě majinko rozhodil, kdo by ho tam kurva čekal ......

Voda byla i v převodovce, hihihi...